Pěkné psaní přišlo od vás, drahá, z jižních končin ke mně do stavení: píšete mi, jak je modré moře, jak je teplo, jak vám do pokoje
proudí z parku vůně oranžová, jaká míchanice pronárodů při table d’hôte pokaždé se sejde – píšete tak pěkně, duchaplně,
kdyby člověk v novele to našel měl by radost, jaký vzorný popis vytvořil ten onen prosaista. Šťasten jsem, že moře splnilo vám
všecko, co jste o něm kdysi snila – zřídka stává se, že nacházíme takhle splnění všech nadějí svých. Ba, tak často zklamem se, když osud
skutečností učiní sny naše – – je to jako s láskou, drahá paní: milujem-li, máme rádi vlastně představu svou, svoje vzletné snění –
kde je skutečnost, kde pravda šedá! Leč i tahle pravda omšelá je, ne už nová – ale potud moje, že jsem se k ní hodně těžce probil,
já už takový jsem bědný patron, že když na klopotné cestě žití něco zdvihnu – je to hloupý kámen, oblázek jen, kterým tucty dětí
omrzele byly pohodily... Ano, horko (abych zodpovídal otázek pár vašich po pořádku) je zde také. A jak celkem žiji?
Předně: ještě. Potom: někdy hůř je, někdy líp zas – podle plachých nálad. Což by tedy vlastně bylo všecko, nač jste tázala se. Ještě něco:
vždyť vy ráčíte se také ptáti, co je nového v mé domácnosti? Nuže, píši, milostivá paní: moje Víra zmizela mi náhle,
dobré dítě odeběhlo kamsi, a mám pocit, že ji nespatřím již. Vlk ji sněd snad, medvěd roztrhal ji, nebo hladem zahynula kdesi –
bůh s ní, čert ji vem, jí nelituji, moje pošetilost jest jen vinna, že po letech takých zkušeností, jsem si bral ji ještě na byt, stravu.
A ta druhá. Naděje – vy víte, byla vždycky slabá, neduživá – leží bezvládně, snad úbytě má, nevím, přežije-li tento týden.
Třetí, Láska, tu jste nejlíp znala, – myslíval jsem, že je zvlášť vám milá – umírá... jsem u ní, zřím jí v oči, jak se lámou, držím ručky její,
stydnou v dlaních mojích – to je všecko, víc už nevím. Že to píši klidně, nedivte se: všecky zjevy žití, ba i smrti, zvyk jsem brát, však víte
s odevzdaným fatalismem Turka, všecko – jedno ovšem vyjímaje: nikdy nedovedu, drahá paní, v cizích románcích být figurinou,
jež si k tabuli smí zasednouti, když se hlavní reci od ní zdvihli – z takového románku jsem dosud vždycky utek – inu, samolibec!
Tož, co ještě? Užívejte plně jižních krás, a když se tančí u vás po diner – vy máte přeci ráda moderní ty pohodlné tance –
tančete a protančete takto noční hodiny... a nálady své... a snad ještě někoho a něco... Až se navrátíte, budu kdesi
dva či tři tisíce kilometrů – touha cestování, milostivá, vidět jiné kraje, jiné tváře, jiné písně slyšet, jak to bývá –
potkáte-li někoho však přece, jenž má tvář mou, postavu i chůzi, nevěřte svým očím, vzácná paní, nebudu já, nemohu to býti.
Cookies on Poetry Cove