CREDO...

Na siném nebi mračna vlnila se, les úpěl tesklivě, a vichr divě dul – já jsem ho viděl v hrůzoděsném jase, hlas jeho zvučně hřměl, když černým mrakem plul:

„Zas rozepjal jsem mračen okruh siný a lekám hlasem svým sbor světů i tu zem, však nechci zničit je, ni hrst tu hlíny, já proto volám jen, že v síle ještě jsem!

Už věky tomu, co jsem v teskné chvíli, již na mne uvrhla ta prázdnost pravěká, zem stvořil v pohled plnou krásy, síly a směšnou hříčku svou a vzdor svůj – člověka.

Jej učinil jsem vládcem davu tvorů i země nejkrasší ve sboru hvězdnatém, však rabi to, již kloní hlavu v vzdoru a dýku vražednou skrývají pod šatem.

Vzdor země k člověku já stále sytím, pot lije krvavý on každém při kroku a zjedná-li své vůli průchod bitím, ta ruka bolí víc než záda otroků.

A přec mi děkuje, přec hymny pěje mně, bohu vlídnému, bytosti neznámé, mě dárcem dobra zve, a přec se leje mu v pohár života jed hořký z ruky mé.

Já dal mu vášeň, jež ho vždycky svírá a s chvilkou rozkoše žal dlouhý přivodí, já dal mu nemoc, jež mu radost zžírá, a nudu, která vším jak střepem pohodí.

Já dal mu rozum: co se v tomto tají, on neví, že to boj a konečný pak zmar, leb jeho skříní v staré jeho báji, v níž krásná Pandora svůj zhoubný měla dar.

On myslí, hloubá, vrtá v svojí zemi a sčítá tělesa na drahách klikatých a po vší práci s potu ručejemi svou pozná nicotu z těch světů hvězdnatých.

A hlavu kloně v suché dlaně kvílí a chladné přírody se táže, čím zde jest – a já se bavím v teskné věčné chvíli ve chladném okruhu těch věčně němých hvězd!

A jestli někdo mě z děl mojich pozná, mou hroznou podstatu a jedovatý dech, tma šílenství ho obestře hned hrozná, a jeho myšlenky dám lidem na posměch.

Čas přijde, že mi zábava ta zvšední; pak všechna tajemství a celou bytost svou těm lidem odkryju, by podiv slední jich hrudí zachvíval jak prázdno hrudí mou.

Pak dechem svojím budu tříštit světy a ether roznítím pak žhavým zrakem svým a budu zřít já, všemi tvory kletý, na hrůzu plamenů a zkrvavělý dým

a zpiju na dlouho se lidstva pláčem, kletbou... bezmeznou pustotou se budu šinout dál... snad světy stvořím pak zas jiné s jinou setbou“ – a Hrozný Příšerný se s bouří v dálku bral...