A zas ta oblaka! Sny letních nebes se zdají viset nad bílými domy a přece plovou - u moře jsem sedal a víc než vodní pláně vábila mě
ta oblaka – už Baudelaire – ano – řek to v té básni v prose. Zdálo se mi dneska, že stojím kdesi na vypjatém chlumu – že blízko dole listnaté jsou lesy –
a stromy rudé jsou a žluté – podzim – a já jsem věděl, že jest ještě červen a bolest kousla mě: Jak? Podzim? Podzim? Kdo připravil mě o to moje leto?
Vtom procit jsem – a srdce moje bilo jak ptáčkovo, když svíráme jej v dlani. – Ty hodiny – ty u mne i ty vedle i budík v kuchyni – jdou jaksi spěšně,
jak o závod se všechny předbíhají – i dny konečně jaksi rychlej běží i měsíce i roky – všecko kvapněj než jindy bylo – tenkrát: dny jak moře –
co bylo času, nežli přišel večer – a roky táhly se jak invalidi – snad přidává tak do kroku si Život, když k cíli – Umřel tedy zase básník
hned šmoci psali elegické vzdechy, řad superlativů zas oprášili a postavili je do záře slunce – a potměšilé kavárenské klepy
i ledabylá lhostejnost si berou věčnostní talár – zjistí nebožtíku vděk národa a nesmrtelnost svěží – nic platno – smutně směšné jsou ty Čechy
a sudbě své v nich nemůž ujít nikdo – den po pohřbu se uveřejní řeči – a výčet osob, které byly při tom – pak ticho o mrtvém – a žíti budou
dne radosti – bar – film – a pražské vtipy – a nakladatel jak princ Hamlet kdysi nad makulaturou dál dumat bude – jak napsal jsem už – – V záři slunce vlní
se žitné pole – šedým stříbrem hrají ty těžké sem tam klátící se klasy – z nich chrpy vyhlednou a schovají se. – Mez voní douškou – vršek tamhle stojí
a směje se svou bujnou svěží travou – a břízka na něm – potřásá si listy – kde viděl jsem to – ano, na Těšínsku – a chtělo by se zas ten obraz vidět
a člověk by chtěl za ten obraz platit dny – měsíci i – nejistého žití – Jít po mezi a hladit ony klasy – Co za radost má v očích ze života
to malé třínedělní hravé kotě – i dítě – vlastně má ji každé mládí i prvá tráva, prvá zeleň listů – ty, člověče, měl bys dát ze stavení
zrcadla všechna – vždyť ty sporé vlasy se dají česat také po paměti. – Den co den tady haldy čerstvých novin a člověk, zvyklostní tvor, sedne vážně
a čte a čte – a ví, že byly týdny i celé měsíce, kdy v cizích městech se novin nedotk – nevěděl, zda pátek či úterý je – bylo mu tak dobře –
Tak přijde ten a onen – vzdychá, teskní, že zle je u nás – žravost bezohledná a podlost duší – nestud jedněch tady a lhostejnost a omrzelost onde –
stav zoufalý. – A já když vám to řekl poctivým veršem duše zbolestnělé, vy třepajíce nemoudrou svou hlavou jste mínili, že jsem jen černovidec,
že právem arci, neboť raněn byl jsem prý osobně – eh, vizte, hlupáčkové a slepýši – i vám teď světlo vzchází a děsíte se, že je siné, hrozné –
Zas první švestky – příroda máť stará se o tvůj jazyk, koruno všech tvorů – ten strom, tu švestku vidím – nenápadná a sporá, jako matka venkovanka –
a tyhle švestky – v nich jsou děti její – plod květů lásky – jádra, z nichž by vzrostly stromečky jednou – jak se postarala máť venkovanka o ta zrnka svoje,
až do světa je nutno poslat bude: je zahalila skořicovým trikem do tuhé pecky zavřela ta tílka a sladkým masem obalila pecku,
a modrou koží pokryla pak celek, až dítě odejde a padne k zemi a pecka roztrhne se, by to jádro – ve hlíně země jíst a sílit mohlo
krmičkou sladkou. – Člověk přišel, orval, – neb mínil, že mu příroda hod strojí – co orvat mohl – máť strom nemá zbraně, ba, sotva steskem zašumět si může –
a tak je rok co rok a celý život – tak dávaly i matky venkovanky své syny za vojáky císařovi a dílně dějin – Jistí se nám všude,
že válek nebude – bláh ten, kdo věří – snad krvavých ne – jenže pochybuji, vždyť člověk dravec je i stát je dravcem a žijí z vraždění – a stane-li se
div úžasný, že do museí dají děl, pušek, granátů a bodel spousty – pak válčit měšci bude se a hladem, podkopy valut, hospodářskou fintou –
a bědní dějepisci budou musit se učit modernímu psaní dějin – Hle, moucha – zlobila mě, ohnal jsem se a malý letoun pad mi mrtev na stůl –
sklem zvětšujícím dívám teď se na ni – oh, jaký zázrak – jaký stroj to jemný, jak sestavený – a ji člověk zničí, že rušila ho dotěrností svojí –
a ona snad jen družně zatoužila – tvor s tvorem se tak trochu poznakomit – jak říká Rus – Já děl: Vy říkáte to – nic víc, jen: říkáte to – když mi teskně
– ty slzy v hlasu jejím stále slyším – kdys vyprávěla, kterak má mě ráda – Vy říkáte to – nevěřil jsem slovu – neb víru mi už z duše vytrhaly
(i vytrhali) s kořeny. Tož pouze: Vy říkáte to – ona šla – ten pohled – poslední pohled její bude asi to poslední, co jistě vidět budu
v poslední chvíli svojí – Bozi, moci umřít tak bez rozruchu, svědků, novin, lidí – jak vyvrácený strom kdes v hloubi lesa – jak moucha v letu maně uhozená –
jak poslední ton večerního zvonu – ten ton, jenž v červeň západu se lije nad naším Labem – –
Cookies on Poetry Cove