Kde bílá cesta k vršku zatáčí se, háj piniový objeví se zraku; prach leží v jehličnatých černých stromech jak šedý povlak, leží v stéblech trávy,
jež podle cesty zmořená se krčí. Vyhlídka odtud. Pod blankytem nebe do šíře dáli mocně rozepjatým jsou pole, háje, zahrady a villy,
klikaté modré hory stojí v levo a v pravo v šedu jak sen Řím se bělá. Ve stínu háje rozložen je člověk. Netečným hledem přimhouřených očí
do kraje hledí, do modravé dálky. Dvé nosítek se zvolna bere cestou, a plout se zdají líně na ramenou nosičů, lesklých černých Afrikánů.
A před nosítky otroci jdou houfem. A za nosítky klientů jde zástup, a starci dva, záclony odhrnuvše, z nosítek kloní brunátné své tváře
s orlími nosy, oholenou tváří, očima, které rozkazovat zvykly, a řecky mluví spolu. Klidným hledem přeletěl ležící muž celý průvod
a zívl dlouze. Přešli... Žhavé ticho. Vzduch vlnil teplem se a tříštěn zdál se být hlasy cikád... Potom rachot vozů se ozval v dáli... Pomalu se blížil...
A jeli kolem... Kupci ze Syrie šli podle vozů. Dlouhé jejich hávy do prachu bily, v černých vlasech měli čepice kolmo k výši posazené,
rukama šermovali při hovoru. Ve stínu háje člověk povztýčil se a vykřik líně, jako z dlouhé chvíle by rozkazoval: Podpory mi třeba,
jsem římský občan, muži ze Syrie! Z těch kupců jeden hodil peníz k němu. Však římský občan nezdvihl se po něm, neb peníz pad v dál několika kroků.
Jen převalil se, zahleděl se v dáli, v tu sladkou línou perspektivu dálky.
Cookies on Poetry Cove