Kmet císař Antonius Pius
byl blízek smrti. Vetchým tělem
zimnice dravá probíhala
hned do varu krev pudíc starou,
hned mrazíc ji, co plachá duše
v přeludech divných zmítala se.
Znal císař stav svůj. V jedné chvíli,
když zimnice běs odpočíval,
dal poslední svou vůli napsat,
dal zlatou sošku Štěstí přenést
v ložnici Marka Aurelia
a jemu také v přítomnosti
praefektů, přátel, senatorů
říš odporučil i svou dceru,
a potom hotov s účtem žití
k zdi obrátil se. Nastal večer.
Dech starcův těžký byl, neb nesl
z chorého nitra zbytky žití.
A ticho smrti stálo v sboru
těch, kdož tu byli kolem lůžka.
Tu v ložnici vstoup hřmotně tribun,
by dávným řádem přijal heslo
pro noční stráže. Z usínání
vyrušen císař, obrátil se,
hled na vojáka kalným zrakem
a pousmál se: – Ještě něco?...
Umírat stoje... Jak to řekl...
kdys Vespasian... Ještě heslo...
Tribune, tedy: „Poklid duše“... –
Obrátil hlavu, vzdych a skonal.