Hle, paměť lidská jest jak půda země! Pod slunce září, pod májovým deštěm se odívává nejkraším svým šatem a úsměvem se dívá svojich květů;
však při studených větrech odhazuje to roucho bezstarostné veselosti a v smutku sněhu nevzpomíná více svých usmívavých jarních dobrodinců.
Co ví se o Yn, synu nebes, v lidu? Ctnost běžela jak poslík pošty zemí, a lehce vládl lidem milovaným, jakoby prstem v ploše dlaně točil –
ve starých knihách pod vrstvami prachu se najde sotva jmeno, ne však činy. A v lidské paměti pak ani jmeno. A Ši-hoang-ti přišel. Tesákem se
a kladivem vbil do paměti lidí a propast vylámal v ní hrůzyplnou, z níž činy jeho věčně křičet budou. Vrh na plody se, které vzrostly ze zrn,
jež Kong-fu-tse jak rolník v duše zasil, a vytrhal je rukou necitelnou. Dal ohňům strávit Ši-king, knihu svatou, úl medný, kam nám snesly sladké pravdy
s květnatých strání žití pilné včely. I Šu-king zničit dal, tu studnu věčnou žíznivých retů, pramen neskonalý, zkad ke koupelím voda čerpala se
pro duše znavené a znečištěné. Na pět set literátů schytat kázal, jichž srdce plála nadšením a pýchou, a za živa je zasypat dal zemí.
– Jich těla mrtva jsou, však duše jejich se vznesly v říši duchů, aby byly, jak na zemi kdys, tak i onde, reky. – Pěst jeho meč držela, štít pak rámě,
tak řítil zemí svou se. Pata jeho jak do mravenišť zapadala tvrdě do starých řádů rodin, měst i krajů a ničila vše jako božstvo smrti.
Vrzala kola, řehotali koně, a vojáci šli se šípy a luky, a za nimi prach cesty v sloupech táhl. Když domov opouštěli, seděly jim
přilbice na bezvousých mladých hlavách, když domů vrátili se, byli šedí. A přišli jen, by znovu loučili se. A zeď vystavil kolem těch svých prací,
jež v dlouhé řadě k západu se táhne a od západu k jihu. Hory, rokle, údolí, řeky – vše se podvolilo té práci z kamene a slz a krve.
Tam sova křičí v sosnách, liška, šakal jdou za svým lupem. Po ní bdělý voják přechází v zbrani, zíraje s té výšky do krajin cizích. Ši-hoang-ti takto
z paměti lidstva mluví k duši každé, jež po stopách jde minulého času.
Cookies on Poetry Cove