Nad ohněm kotel. Starý cikán kouří
a žena, děcko u prsu, zří v plamen
pohledem tupým. Polonahé děti
ve škarpě válí se, co velké oči
se dívají, kdo silnicí se blíží,
jenž moh by požádán být o almužnu.
Vůz se špinavou plachtou stojí stranou,
a herka vychrtlá tak kloní hlavu,
jak šeptala by holé zemi tiše
života bídu. Četníci dva blíží
se od vesnice. Na bodácích, přilbách
jim blýská červencové žhavé slunce,
a jdou tou rozvážnou a pevnou chůzí,
jak chodí spravedlnost. Děti vlezly
pod plachtu vozu, cikánka jen těsněj
přitáhla nemluvně k té chudé hrudi,
a cikán zírá s chvějnou resignací,
vstříc příští chvíli. Přišli. Krátký výslech.
Slepice v kotli... ukradl ji právě...
a již jej odvádějí.
Romantiko,
sny nade všemi cikánskými verši,
jak psal je Puškin, Vrchlický a Lenau,
buď s bohem, s bohem! Bodáky se lesknou,
a cikán mezi nimi svěsiv hlavu
jde šouravě, leč četníci jdou těžce
a neúprosně jako přísný Osud.