Z planého vína na cestu se klonícího
v zářícím bílém ránu poprvé jsem slyšel
jak polní trubky zvuk kovový třepotavý
zpěv cikad jižních.
Jak by to zvířátko si deklamovat chtělo
svým monotonním hlasem řadu hexametrů,
jásavě začne, bez caesur je říká – v čtvrtém
zarazí náhle.
Kdys... před věky... šel asi antickým tím krajem
v zářícím bílém ránu mladý poet řecký
a recitoval patře na thalassu modrou
zpěv z Odysseje...
A malou trochu tu – půl čtvrtá hexametru –
zachytla v planém víně pramáť učenliva,
a ještě dnes si dědictví to memorují,
cikady moje!