Ó slavné dávné Athény,
ó lásky k vlasti prameny!
Když Rieger s rostra hromem hřměl,
tu do vyhnanství Grégr šel,
když změnila vše náhoda,
byl Rieger zrádcem národa
a Grégr tady pyšně stál
a ostrakismus pracoval.
Za pánů Choce, Klofáče
nebylo potom jináče,
za pánů Baxy, Rašína
nebyla jiná příčina:
kdo netáh s nimi za provaz,
co zrádce vlasti stál tu v ráz
a ostrakismem v dálku štván
opouštěl na vždy rodný lán.
Jen jednou v slavném názoru
nebylo nikde odporu,
jak strana ta, tak strana ta,
že nutno zničit Sokrata –
vrah bohů, svůdce mladých hlav,
ne vyhnanství, však bolehlav –
i přijal v souhlasný všech dík
svůj poháreček Masaryk – –
Ó Athény, nač želet vás,
vždyť živy jste až dosud v nás!
Snad nevědomky, bezděčně –
však živy přec jen konečně!
Ó vizte, moudří profesoři,
jak antika nám v krvi hoří,
jak duší naší plápolá,
vše ozařujíc do kola!
Již nehalte se ve chmury
a utište žal ponurý –
náš národ není sice jist,
co perfektum, co aorist,
jež ceníte co veliký
a sladký poklad Attiky,
však buďte už si vědomi:
jejího ducha máme my!