Chtěl umřít bych, kdy slunce zapadá,
však ne, když zapadlo...
Kdy každý lístek v zlatě se koupá,
kdy ještě skřivan s písničkou stoupá,
kdy duše může snít bláhové snění:
to není večer můj, to večer není,
zlatého rána je to nálada –
chtěl umřít bych, kdy slunce zapadá,
však ne, když zapadlo...
Ach, umřít ne, když slunce zapadlo,
chtěl zhasnout bych, kdy zapadá...
Kdy oči něčí v zrak můj se hrouží,
kdy něčí ruka k šíji mé touží,
kdy ještě možno snít bláhové snění:
hle, táhne jaro zas, to podzim není,
jaro se v duši moji přikrádá –
chtěl umřít bych, kdy slunce zapadá,
však ne, když zapadlo...