V chrudimském kostele je obraz Spasitele
na desce dřevěné, jež červy rozryta,
zašlý a začouzen, plod ruky neumělé,
a k svatým památkám se vlasti počítá.
Neboť když před věky roj švédských násilníků
zem plně bědami i v starou Chrudim vpad,
i v kostel vtrhli prý a po svém mrzkém zvyku
pít začli divoce a hýřit, v kostky hrát.
Tři z nich prý sebrali tu malbu posvěcenou,
obrázek Ježíšův na dřevě prostičký,
a džbány na zemi a obraz na kolenou,
na svatou podobu vrhali kostičky.
Klobouky s chocholy na stranu posunuty
– rejthaři byli to – se zle už kývaly,
a žerty necudné hlas jejich mluvil dutý
a vína potůčky po bradách splývaly.
Z nich jeden konečně, tvář vínem rozpálená,
a prohrou rozčilen do výše vyletí:
– U ďábla, římanská ty modlo pobarvená,
což jsi mi nemohla svůj palec držeti?! –
A kord svůj vytasí a bodne Spasitele...
Mráz prolet příšerný po zádech vojáků –
a zázrak! Z obrazu proud krve vytrysk vřelé
a vstříkne do očí a v líce žoldáku.
A hrůzou zděšeni a divem přemraženi
rejthaři utekli... A proto rok co rok
procesí nábožná při hudby hlučném znění
k svatému obrazu z všech krajů řídí krok.
V tom starém obraze, v té líci Salvatora
prý ještě jízva je, jež hlásá onen div.
A bude pravdou vše, co vyprávěl jsem shora,
neb ten, jenž mně to řek, je, trvám, ještě živ...