Jak možno nevěřit? Jak pochybovat? „Na břehu moře Rudého u Elat a v zemi Idumejské stavěl lodi. I poslal Chiram na těch lodích plavce,
cest mořských znalé, sluzi jeli s nimi, jež Šalamoun král pro to zlato poslal, ti všichni do Ofír se přeplavivše, tam centů zlata čtyři sta a dvacet –“
tak Písmo dí, ta pravda všech pravd prvá, a neřek jsem to lidem malodušným už tolikrát – jak nevěřiti Písmu? Ví o Ofíru, zemi zlatonosné,
a cestu zná a udává ji jasně: po moři Rudém k jihu, v ono pásmo, kde vody žárem v poledne se vaří, a podél žlutých břehu Arabie
až k Indii – a tam je kdesi Ofír, jak Plinius dí, Argyre a Chryse, zem stříbra, zlata, lidí hnědé barvy a rostlin, jež jsou zázračnými léky,
a opeřenců, kteří nejsou méně, než zářné, létající drahokamy. Ba, Solinus dí, že i půda jejich je místo prsti ze zlata a stříbra,
a Isidor pak, že i hory jejich jsou z týchže kovů, ovšem ostříhány že draky, nestvůrnými pololidmi. Oh, Portugalci postřehli to záhy
a hladem zlata hnáni svěřovali své touhy zlosti vln a nebezpečím neznámých moří, úskočnosti větrů, osidlům, strázním druhu všelikého
leč moudrost Boží zahalila Ofír a nedala jim proniknouti k němu, nebylať dosud chvíle Jeho času... Mně, Hospodine, připravils ten úkol,
já nástrojem jsem mocné vůle Tvojí! Tys osvítiti ráčil Gorricia, a frate Gorricio duchu mému, – jenž od let dlouhých v nejistotě čekal,
tu jistotu jen maje, že je určen k úkolům velkým – podal světlo ono a řek mu: Vstaň a poslyš! Čas je tady, jak svatý Augustinus, Aristotel
a Plinius a jiní oznámili. A ty jsi onen, o němž Seneca děl, že přijde v čas, kdy moře rozšíří se, zem nová objeví se v slaných vodách
a Thule nebude už koncem světa. A já mu řekl, že by nutno bylo plout od Ultima Thule, z Hispanie, a podle cesty sluneční loď řídit,
neb má-li země naše formu hrušky, jak přesvědčen jsem, nebo tvar-li koule, jak míní učených svět, pak že jistě ta dráha na Západ je mnohem kratší
a snadněji že dovede nás v Ofír, než dlouhá cesta kol Afrických břehů – a on tak schválil. A mně důvod řekl důvěry Boží: Vyvolil Bůh tebe,
zem Ofír najdeš, stokrát více zlata tam leží, nežli lodi Šalamouna pobrati mohly. Najdeš hory stříbra a zlata lány, jak pšeničná pole
tam leží v šíř i dáli rozložena. A Hospodin chce, bys je přivez domů a králi dal, jenž zbytky nevěřících chce právě vybít z končin Hispanie.
Dál Hospodin chce, by král najal vojska, co širá Evropa ho skytnout může, a vojsko připne kříže na svá prsa a povalí se jako proudy vodstva
v zem zaslíbenou, svatou Palestynu, a osvobodí Jerusalem město a místa drahá z rukou Musulmanů... Děl takto frate. Potom smysly jeho
tmou zahalil Bůh, hlavu jeho zmátl – kdo může zkoumat cíle vůle Jeho? I Mojžíš nedočkal se chvíle oné, kdy vkročil národ jeho v svatou zemi...
Duch Páně se mnou – k velikému dílu jsem vyvolen a věřím, Hospodine, že ruka Tvoje víc mě neopustí. Proč reptají ti všichni? Proč jich pohled
mě zlobně stíhá, proč si, hlavu k hlavě, šeptají věci zlé a plány kují? Lid malé víry... Hospodine Bože, nic nesklíčí mě. Tvoje Prozřetelnost
nás vodí cestou, které nechápeme, jdem posměchem a zlobou, nenávistí, však věřím, Hospodine, jdeme k cíli. Tys dal mé víře sílu, plachtám mojim
dals vítr východní a zraku mému jistotu pohledu, jenž krotí vzdory a vzpoury plavců mých i oficírů. Jak Noemovi na vysoké vodě
jsi poslal ptáka míru, holubici, tak nakázals mi letem ptactva svého běh lodí zařídit na jihozápad – a já Ti věřím. A já doufám v Tebe,
že dáš mi Ofír, zemi světu skrytou, bych já Ti mohl vrátit Palestynu. Oh, jaký zázrak! co se nepovedlo císařům, králům, vojskům bezpočetným,
já, plavec prostý, Christofero, nástroj v Tvé ruce svaté, provedu a zjednám. Máš zalíbení v těch svých dětech vody, rybáři byli Petr, Jakob, Ondřej,
je plavcem ten, jenž jezera jich vrátí zas jmenu Tvému. A Tvé jmeno potom poletí slavně na pohanský Východ po říších nevěřících jako světlo –
Hle, světlo! Jak by chodil kdosi tam v černé dálce sem tam s pochodněmi – hoj, Pedro, popatř, ty máš bystré oči – a Rodrigovi že poroučím přijít –
tam – dívejte se – světlo bloudí nocí – ó moře, huč a zpívej Allelujah! Zem, Hospodine! Bože! Ofír! – Ofír!
Cookies on Poetry Cove