Váš chirurg, drahý pane, není doma,
váš chirurg odejel si na prázdniny
v kraj mladosti své. Příliš byl už zhnusen
svým řemeslem, jež nepříjemno očím
a sluchu také zrovna hudbou není.
A každý pacient v tom muži s nožem
jen škůdce, nepřítele, vraha vidí –
i mně se jinak nevedlo, můj drahý.
A to a jiné všecko kolem vzato
nesladí nijak naše živobytí –
tož odejel jsem. V mladosti své krajích
teď procházím se, setkávám se s lidmi,
již jinak vyšli z mého horizontu,
na hřbitov chodím k hrobům, v kterých leží
proslulí reci všelijakých tradic –
a chvím se jen, že vím, že chvíle přijde,
kdy k řemeslu se zase vrátit musím,
jsemť odborníkem, jemuž není dáno
se dívat na nebe a na počasí,
spat chodit s kurami a vstávat s kosy
a chválit poctivost těch starých časů.
Ta chvíle přijde. Ambulance moje
zas bude jako vždycky otevřena
a uřezávat budu jako vždycky,
dle potřeby úd, hlavy – zvláště hlavy.
Teď chodím tady – ale věřte, drahý,
že často mi to rukou poškubuje,
když slyším, výtečník že ten a onen
má mozek snětivý, má v ústech vítr
a pravou ruku jaksi nenechavou – –
chci vydržet, chci odpočinout trochu,
však ďas ví, na jak dlouho dovolí mi
to svědomí mé, muže odborníka.