Od meče zhynuli, že mečem vládli. Jak omámené stádo vylákali je lestně z vozů, odřízli je od nich a vraždili, co jiní v hradbu vnikli
a vraždili, až země krví zvlhla. A v posled vyloudili zbytky jejich do stodol prázdných, zavřeli a vztekle krov zapálili... Mní, že takto dali
mír páně všechněm lidem dobré vůle... Kdys plamen v Kostnici, teď na Lipanech a řeka lidské krve plyne hlučně od onoho sem k tomu... To je všecko.
A kněz má zase duše, císař těla a ničeho pak není, co by zbylo pro krále nebeského. Zdraná zase je Petrova síť císařem a knězem,
velkými velrybami pohanskými, a drát ji budou pokolení s erby, hrazená města, potomstvo to Kaina, kolejští mistři, mnišstvo mnohotvárné
a kde kdo více. Svatým jménem Krista pozdvihli meče, pochodně a cepy, zem spustošili přede tváří nebes a lidé zvlčili se... To je součet
let bouřných, divých, zlostných, nerozumných. A přec mi líto jich, těch žalně zbitých, vždyť nejbližší mně byli ze všech lidí a bloudili jen v dobré víře svojí...
Hle, Pravda páně vešla v českou zemi, jak nikde jinde, pohanstvím svět živ byl a všude žije; po stech a stech letech dal sestoupit jí Kristus na svět znovu.
K nám přijít ráčil, nás chtěl vyznamenat, Jan Křtitel druhý, mistr Hus, mu činil přímými cesty jeho – ale běda! Byl v duších nepořádek, zlo a temno,
nic poklizeno... Satan nutkal nad to k prolití krve – prolili ji rádi a tolik prolili, že Pravdě páně nezbylo místa, kam by vložit mohla
svou čistou nohu. Ze země nám ušla a Bůh jen ví, kde odpočine nyní. Tma všude... a v mé duši mdlo a smutno...
Cookies on Poetry Cove