CHANSONIÈRA

– – a Luisa skončila. Hned potlesk zahřměl sálem a dupot, výkřiky a stolů, seslí šum, vše bylo nadšeno, déšť květů pršel valem na malé jeviště, a lidstva bouřný tlum

se tlačil k pianu, kde pianista šedý si stíral s čela pot a noty přehraboval, tam křikem, prosbami a významnými hledy si přáli, aby hned tu píseň opakoval,

a jiní jinou zas, a byl to chaos hlasů a různých nápěvů, jež mu tam hvízdali, že zoufale si jen do sporých hrábl vlasů a zrakem vyhaslým kams hleděl do dáli;

tu z hluku vynikl hlas jeden, druhý, třetí a výkřik souhlasu a potlesk sálem hřměl. Tu píseň zahrajte! z úst všechněch svorně letí: Po dálném moři koráb spěl!

Zvuk zazněl piana. Hned bouř se utišila. A Luisa vyšla ven, zrak sálem přeletěl, a píseň truchlivá se v ostrých tonech lila: Po dálném moři koráb spěl...

To byla píseň ta – však hlas to nebyl více, to byla Luisa zas – však ne ta bývalá, na čele vrásek pár, zažloutlé trochu líce, žal, nuda, umdlenost jí z očí zírala;

ten hlas zdál requiem se býti toho hlasu, jenž v bujné zašlosti nás všechny dojímal, a Luisa ruinou, jež ztrativši svou krásu, svým vzhledem tesklivým už vzbouzí jenom žal.

Já myslil na ten čas, když přede třemi lety jsem sedal s druhem svým v tom sále den co den, kdy přítel zpěv i zjev ten zatracoval kletý a přece poslouchal a na ni zíral jen,

kdy jako šílený do dlaní v zoufalosti tisk čelo při jejím každičkém úsměvu, jímž vždycky vděčila se za potlesky hostí a jenž jí pohrával kol retů při zpěvu.

I pohled každičký, jenž padl v stranu jinou, i slovo tu a tam, jež odnes jiný host, do lící vehnaly mu barvu hroznou, sinou a v hrudi bouřily mu děsnou žárlivost.

A přece každý den hnán demonickou silou v ten prostor vstupoval při prvém soumraku a šťastným hned zas byl, když stisk jí ruku bílou, pár všedních slyšel slov a zřel jí do zraků...

Jak divný žití běh! On, který v mladých letech vším v světě pohrdal, se všemu vysmíval, po citech šlapával jak po svanutých květech a pohár rozkoší jen dobře prázdnit znal,

on, o němž pověst šla, že skalou srdce jeho, žeť chladným Mefistem, ledovým Juanem, jenž užil do dna vše a nabažil se všeho, víc nechtěl, po ničem netoužil v žití svém –

v těch pozdních letech už, kdy maně, jako bludné, se vlákno stříbrné ve vlasech zakmitne, vzplál žárem největším k té chansonièře svůdné, jež měla hnědý vlas a oči blankytné!

A měl ji láskou rád tak idealní, vřelou, jak má ji údělem jen šestnácti jar věk – a rek ten anekdot s tou minulostí celou mé vtipy musil nést a bujný úsměšek.

I sám si směšným byl, sám sebou povrhoval, sám sebe proklínal, i leta bláznivá – a přece k večeru zas cestu opakoval, kde Luisa zpívala, ta kletá, vábivá...

V tom stichlo piano. U konce píseň byla, zas potlesk sálem hřmí a bouřné volání, Luisa se usmívá – a řada zoubků bílá jak perly blýská se – vábně se uklání;

v tom mne tam zahledne a výkřik překvapení jí se rtů uklouzne, již tiskla ruku mou, ke stolu usedla a v zřejmém rozechvění mne mnohou najednou napadla otázkou:

„Zdráv?“ „Tak, jak vidíte. A vy? Nu svěží stále a –“ „Kde jste čas ten žil?“ „Jak bludný Odyssev na moři života jsem vln plul ve přívale a postav čarovných mne okouzloval zjev –“

„Jak vždycky. Známe to. A vzpomněl jste si časem?“ „Ó slečno, myslil jsem na vašich zraků lesk, co srdcí ozáří tím bledomodrým jasem a kam jen zapadne, že nechá věčný stesk –“

„Dost – buďme upřímni, což on – zda a kde žije?“ „V dalekém zátiší, kde tmavomodrý les kraj celý lemuje, kde Labe proud svůj lije širokou rovinou, tam v jednom městě kdes

se učil na váš zjev, má slečno, zapomnění, a myslím, zapomněl, už přešel bouří sled. Je dosud svoboden a už se neožení, víc a víc šediví a v honorace květ

si večer zasedá při pěnícím se pivě a s nimi rozmlouvá o vraždách v žurnalu, o koních, obilí, o zakoupené nivě, a život plyne mu den za dnem pomalu.

Též rád si vychází, když nebe pode mraky, do lesa, zelením kde tůně prohlídá, tam žab si nachytá a na ty chytá raky, jež potom vařené s rozkoší pojídá – –“

„Dost.“ Smutně v myšlenkách skráň rukou podepřela. „Tož klidu došel již, jest na vždy vyhojen, to věru těší mne. Jsem též změněna celá, toť, hleďte, ruce ty a v líc mou hleďte jen –“

a ruku vyhublou před oči moje vztáhla a suchou, zažloutlou blíž naklonila líc a smutně smála se, a zvážněla pak znáhla. „Jsem bídná, viďte že – však klesám víc a víc.

Mne tenkrát těšilo ta srdce mužů lákat a vmetat jim tam bouř a žár a nepokoj, a když jsem zřela je jak děcka prosit, plakat, na líci viděla ten hrozný v srdci boj –

to bylo žitím mým, mou hrdostí a blahem. To byl zde tenkrát on... Však přišla pokuta, z nich jeden pozděj stal se svobody mé vrahem, a šťastná hvězda má je na vždy zasuta.

Mám děcko, žije kdes u milosrdných lidí, kde otec, nevím už – znám, cítím bídu svou, jsem odsouzena už, zrak budoucnost mou vidí a není záchrany, hloub klesám bařinou,

tam bídně zahynu, jak za raního šera tam hasne bludička, když ztratí tajnou moc. A může chtíti víc ta bídná chansonièra – – v tom zvonek volal ji. „Nuž s bohem, dobrou noc.“

A úsměv jeviště už zas plál v jejím zraku: „Toť vyřiďte mu jen, by jedl hodně raků, prý po nich tloustne se –“ pak šeptem doložila: „že štěstí přeji mu, a za blažených chvil

by všeho zapomněl, čím jsem se provinila, rcete, že víchem jsem – a pak, by odpustil...“ Juž Luisa zpívala. Já ubíral se domů, van chladný ovál mne. Noc byla hvězdnatá,

a ševel podzimní táh korunami stromů, mha modrá chvěla se, lamp světlem proťata. Pár tonů ze sálu v mé ucho zaletělo, já poznal Luisin hlas, a zněl tak smutně mi

ten refren, který tam s ní množství hlasů pělo: „O jsme to, jsme to zas – ne, to už nejsme my...“