Do šíře do dáli pole a luka,
na křižovatkách cest Kristova muka.
Aleje podél cest. Místy se na ni
s krákotem sletuje drzý houf vraní.
S topolů černí tam viselci visí,
mordýřští chasníci byli to kdysi.
Chvilkou jde větru van do těl a snětí,
viselci klátí se a vrány vzletí.
Polem jde sedláček, černou zem orá.
Sedláček – chudáček, kravička sporá.
Poorá, zaseje... Žní čas až přijde,
pánbů mu zničí vše nebo zlí lidé.
Pak přijdou zima, hlad... konce jim není.
Děti jak mrtvolky jdou po stavení...
Opuštěn nebem a drán lidmi všemi
orá přec dobrou tu matičku zemi.
K vůli ní orá ji s láskou a snahou,
tu půdu nevinnou, vonící, drahou.