To stalo prý se – lidé nejstarší se ovšem na to nepamatují, ač případ svého druhu jediný by zasluhoval živé vzpomínky –:
Satirik napad kdysi kohosi šíp vehnav jemu v patu Achillovu, šíp pevně trčel, pata bolela. Hoj, jak se chvěli touhou gurmandi,
jak zlatá mládež sedíc v kavárnách sklepníkům z ruky rvala revue i týdeníky čerstvě páchnoucí! Nám Osud nedal gladiatory,
zápasy s býky, boje kohoutů, nám Osud dal jen boje literární a bitvy ducha aristokratů – co stane se? A jakým jedem as
teď napadený zase odvětí? Konečně! Zde to. Jaké sklamání! Zhloup člověk ten? Či co se stalo s ním? Moh whisky dát mu nebo vitriol,
moh jíti známou cestou kritickou a rozebrat jej hezky od kolebky, že celá niť by nezůstala mu, moh házet sofismata blýskavá,
a všemohoucí, všudypřítomné citáty z osvědčených autorů, moh hrubost vplést, jež k vůli decoru se omlouvá vždy temperamentem –
a jakou limonádu zatím dal! „Že zcela v právu je prý satirik, že on si paty svojí povědom, že neví, proč by neměl doznati,
co sám před sebou zakrýt nemůže...“ – Jak pošetilé!... Přímo idiot! – I byli rozmrzelí gurmandi a zlatá mládež naše v kavárnách
při vodě nelibostí zívala, však hlubší naše české povahy v tom vlastně smutný problem spatřily. Jak, není to jen symptom nemoci?
Duch nalomený? Rozum zkalený? Šlo několik pak přátel odaných ku psychiatrům v trudné potazy, ti nenápadně potom prohledli
si pacienta, žití, způsoby, směr myšlení i zálib jeho sklon – a uznavše, že nemoc jeho z těch, jež mohou, vybuchnuvše nenadále,
ohrozit život spoluobčanů – jej mezi blázny kvapem zavřeli. A způsob této moudré ochrany byl v brzku tuze jasně zpodstatněn:
pacient mezi blázny zbláznil se. Kývali smutně hlavou přátelé a smutnou útěchou se těšili, že poznali tu poruchu zlou v čas,
„hned tenkrát po tom ostrém nájezdu, jejž proved na něj šelma satirik...“
Cookies on Poetry Cove