Žár opustil jsem městských ulic
i ospalý klid starých domů
i nudu parných kaváren
i obzor kouřem zahalený
i stíny sporé chorých stromů,
jež stojí v parcích seřaděny,
kam vždy mne pudil líný den.
Jak rád teď z lesnatého vršku,
kde netkne se mne parno denní,
se dívám šírým údolem,
kde požehnané, dlouhé lány
svou zeleň v bledé žluto mění
a podle mezí lemovány
jsou chrpou nebo koukolem!
A vánku dech provívá jemně
i nad mnou stromů šumné hlavy
i květnou trávu v přeletu
a volným šatem dívky třese,
jež luhem nese nůši trávy,
a jejíž plné ňadro dme se
bez úzkostných pout corsettu.
Již zašla. Zrak se točí jinam.
Hle, v dáli malý vozík hrčí
lip stromořadím košatým,
z nichž ostříž vyplašen sem tíhne,
teď v modrém nebi jak hřeb trčí,
teď jako blesk se dolů mihne
a pluje křídlem rozpjatým.
Pak zadívám se na vsi bílé,
jež jak by v slunce lesku spaly,
dým vydychují modravý;
hle, v písku tam pod velkou hruší
se košilaté děcko válí,
rve moudrého psa dlouhé uši
a pokřik zvedá jásavý...
Zde nevzpomeneš dávných bouří,
jež nechávají v nitru sledy
a ztrpčí navždy mladý věk,
ve vonné trávě ležíš tady
a zříš jen nadšenými hledy
v kraj šírý, jenž má června vnady,
zpěv cvrčků, chřestot kobylek...