Vy šťastní, které Musa vede z bran městských v usmívavý luh, kde stero obrazů vám přede a stero tonů vodí v sluch,
kde nechá zvonit vaší písní zpěv skřivanů a květin dech, báj, kterou sobě dívka vysní, jež trávu nese na zádech,
a barvy luk a lánů klidných a dálných horských vrcholů a modrých lesů, vesnic vlídných, cest prašných, dlouhých topolů –
co obraz, to vám v tony změní, co ton, to zas je obrazem, a váš duch v mírném rozechvění je všeho toho odrazem –
ó šťastní, šťastní milovníci té, jež vám dává srdce své, té krásky s opálenou lící, té zdravé holky venkovské!...
Má Musa moderní má šaty a střevíčků dvé z atlasu, má ruce v rukavičky spjaty a tmavou růži u pasu,
líc její není vzorem krásy, však intresantně pobledlá, má pěkné, rusé, lesklé vlasy, jež moda k ceně přivedla,
má oči hluboké a chladné, jichž pohled chvívá nitrem mým, já patřívám v ně v noci, za dne, však barvu udat neumím.
Má ráda město, šumot denní, jak víří v hlučných ulicích, rej lidstva, vozů rachocení, i barvy domů mlčících,
má ráda noci, když se třese tam vichrem každá lucerna, má ráda, když se nad ním nese spoušť mraků neb bouř příšerná,
má ráda divadla a bály, zvuk hudby ji vždy proniká, má ráda tanec, tančívá-li, sotva se parket dotýká,
i do přírody vyjde ráda a v ní má podzim nejradší, když v starých parcích listí padá a zem se v mlhy obláčí.
Je ženou ve všem: V obličeji i v záhadné své povaze, mě otravuje láska její, však bez ní teskním neblaze...
A těžko musím zaplatiti té přízně její projevy slz, vzdechů, citů vlnobití, pak řídké její úsměvy!
Když přijde, zdrží se jen chvilku a náhle začne plachou být, se zimou v očích, chmurou v čílku se chystá zase odejít;
než odejde však, zničí vždycky své laskavosti důkazy: má pro ně smích jen ironický, jenž vždy mou duši zamrazí,
a veršům, slokám, každé básni, vždy vezme cosi, až mi žel – dřív motýli to byli krásní, však ona setře jejich pel,
a tak je vrhne zase zpátky a poznamená kousavě, z jak bídné, efemerní látky se rodí snění o slávě. –
A dobře vím, že ona jednou tím smíchem svým se zasměje nad mojí hlavou mrtvou, lednou, nad hrobem každé naděje,
nad mojí prací, mojí snahou, nad upřímnou mou láskou k ní, – ten její smích už zemskou drahou v můj sluch tak pronikavě zní –
vím vše a všecko jasně vidím, však smířen jsem už s losem svým, a nikdy nijak nezávidím všem druhům svojim šťastnějším,
vždyť jest to žena: nemiluje a nechá se jen milovat. A láskou, která otravuje, já musím ji mít k smrti rád...
Cookies on Poetry Cove