Když Eumenes král přišel do Říma,
by přátelsky dal zprávu senátu,
že zbrojí makedonský Perseus,
tu zpil se jeho zjevem hrdý Řím:
tu senát, konsulové, tribuni
slov jeho jati byli hladkostí,
a na ulicích lid jej provázel
divě se chodu, gestům, postavě
i královskému vínku ve vlasech.
Jen Cato, jehož hlavou zrzavou
již prolezaly třpytné šediny,
posměšně pozíraje zelení
svých pohrdavých očí kočičích
na vzrušení to, nedbal Eumena
a chladným byl, kde všichni hořeli.
A když pak senátoři v kurii
obstoupli křeslo jeho v hovoru
a líčili své dojmy z Eumena,
máv pouze rukou svojí žilnatou
a řekl suše: Nemám krále rád,
neb králové, a z nich i nejlepší,
jsou vždy jen lidožravá zvířata.
Na sebe senátoři pohledli,
kývli si hlavou, trhli rameny
a ztráceli se z jeho blízkosti.
Poznámka jeho prošla kurií
a kdosi připřáhl k ní lehký vtip:
prý přísný Cato stále pracuje
na obrazu svém, jejž chce odkázat
dějinám římským, za vzor že si vzal
Junia Bruta, že však chybí mu
dnes Tarquinius, proto napadl
jazyka dýkou aspoň Eumena.
To slyšel Cato. Zase rozhled se,
vztah ruku a hlas jeho zasyčel:
– Ty vaše hlavy vidím. Zralé jsou.
I vám neschází pranic už, jen král,
by tykve ty vám k nohoum položil. –