I zde jej hrají. V horách na Slovensku, v lázeňském parku. Cikáni jej hrají. – Mladosti moje! Jak jsme šlapávali při pochodu tom po letenské půdě!
Rakouské vojsko! V duši plno hoře, – hlad ze života nežitého byl to – a v hlavě fatalismus – smysl žití. Tam vídal jsem jej – Castaldo ved tehdy
dvacátý osmý pluk, a pochod složil kapelník jeho holdem veliteli, jak kapelníci už to dělávají – na koni sedě Castaldo se díval,
jak čtyrstupy jdou při pochodu jeho, a smutné hnědé oči hladily nás a my mu byli vděčni za ten pohled. A jindy vídal jsem jej: shoup se s koně
a hůlkou švihaje si o holínky procházel plukem svým, zde vytkl něco, tam pochválil – byl složitého těla, a nohy v oblouk, jak je mívávají
vojáci jezdci – leč i tyto nohy nám líbily se, měli jsme jej rádi. A jeho oči, smutné oči jeho! Z těch lící lemovaných tmavým vousem,
jak Franz Joseph jej nosil, dívaly se na všecko s přitlumenou resignací, se žalným odpouštěním, s bohemdáním radostem světa, slunci, jaru, vůni.
Prý žena utekla mu, docela prý se sklepníkem či kočím – ženy znají husarské skoky takto prováděti, když oči nebo srdce pobodnou jim
zvědavost, chtivost nebo touha změny. (Tak cítili jsme tenkrát – dneska, kdo ví, co hnalo ženu tu od očí jeho do cizích vírů; hádanky jsou srdcí,
jež příšernými uzly být se zdají – však možno-li ti rozvázat je, je ti pak jasno všecko, samozřejmo všecko jak rozřešený jakýs z počtů problem.)
My cítili s ním – vždyť i my jsme měli poznatky hořké studentských svých lásek a rovnajíce zkušenosti svoje k té ráně jeho, lehčej jsme je nesli.
Ký div, když potkal jsem jej na ulici, že zdravil jsem jej nejen předpisově leč očima též. A on vším si toho: po řadě let já ve Vídni jej potkal
a pozdravil – on zastavil se se mnou, na Prahu vzpomněl, na ty dávné časy, po osudech mých pozeptal se vlídně – byl Excellencí nyní, podmaršálkem,
na smutku očí nesl závoj klidu a já mu přál vše. Setkání to bylo sváteční chvilkou: když jsem dál šel cestou Castaldův pochod ozval se mi v duši
radostně svěže, srovnal jsem své kroky dle rytmu jeho ráz – dva, levá – pravá. Po dlouhých letech pochod ten se hlásil dnům žití mého zase. Přehlížíval
jsem pluky naše, naše české vojsko a pochod ten jim hráli. Ve čtyrstupech ty mladé hlavy v rytmu vlnily se já očima je hladě zachytával
jsem jiskry z jejich pohledů – – A je to už také dávno. – – Nyní na Slovensku v lázeňském parku hlásí se mi zase. Cikáni hrají jej a posluchači
potleskem přijímají. Dávno, dávno Castaldo tlí už... asi pod kamenem kde zlatý nápis hlásá hodnost jeho a cifry života. A zatím zašlo
Rakousko, jež mu bylo smyslem žití a dalo jemu jeho slávu světa, i císař, jenž dal vousům jeho formu, i představení jeho zašli všichni,
i podřízených jeho více není, ni zákonů, ni řádů – všecko zašlo. Jen pochod jeho radostně a svěže hřmí do světa, že žije, že je tady,
a jmeno jeho vznáší třepotavě do korun stromů, do smavého vzduchu, do duší lidí – tak ten Osud hrá si tou lidskou slávou, mocí, velikostí!
Z poháru kostky rozhodí – a ejhle: na císaře si člověk život vsadí a kapelník dá zatím nesmrtelnost – Ráz-dva a ráz dva – běží cesta bílá
ráz-dva a ráz dva – hochů na ní síla – tak začal podkládat jsem slova marši, když přistih jsem se, že k mé meditaci by Ben Akiba mohl kývat hlavou
a pronést svoji otřepanou frasi.
Cookies on Poetry Cove