Ještě dnes tu přístav, v němž se Dunaje proudy ztišují a pod sluncem palčivým líně si hoví, ještě dnes tu amfiteatr, kde svátečních za dnů vojáci přihlíželi ku hře potulných herců.
Ještě dnes tu lázní stopy, z ležení hradeb obrovská zbylá brána k nebi truchlivě trčí. V museum sneseny tu památky vyrvané zemi: zbraně, skvosty, penízky, věci kostěné, hřeby,
pitvorné sošky bohů, busty imperatorů, jak je zábavou v prázdni tvořili vojáci tehdy, cihly též, na něž legie číslo vrývala svoje. Patnáctku v některých čet jsem, legie patnácté známku.
Patnáctá legie... Sem ji od černých kouřících trosek Jerusalema, na Dunaj poslal vítězný Titus... Náhrobek z pískovce našel jsem tu s nápisem stručným, posmrtný dar soudruha, známka přátelství za hrob:
– Josephus leží tuto, Žid byl, vzdálen své vlasti, mlád zemřel v zemi cizí. – Nic víc. Života dohra... S legií patnáctou jistě sem od černých kouřících trosek mladý ten Hebrej přišel... byl snad zajatcem tichým?...
Spálený chrám a město rozvrácené nes v duši, a než nad svým národem, víc nad svým bohem si zoufal a zde v táboře zemřel. Pod nebem chladným a cizím přišla smrt dobrotivá. Soudruh pak vstavil mu kámen
se jmenem a osudem, jak jej tady čtu pohnut. – Kolika věků třeba, aby smrt srovnala všecko? Vítěze, přemožené, Řím i Judeu dávnou? Patnáctou legii i jatce jejího, Žida?
Ticho tu. Po starých kamenech lesknou se hedvábné mechy, květiny hýří v trávě, za svou jdou mravenci prací, skřivan se pouští s výšky jak hozený kámen. – Že byl kdys Jerusalem? Že byla nějaká Roma?...
Cookies on Poetry Cove