I v ruských mozcích už se rozsvítilo
to světlo vlastní lidské důstojnosti:
nic nepomůže, care pravoslavný,
čas nejvyšší je podělit se s lidem
o správu věcí jejich, svatá Rus je
poslední říší – – Oh, vy západníci,
po parlamentních žvastech vám je teskno,
mužická moudrost má se vykládati
na oči světu, jak váš Tolstoj žádá,
ne – vůlí boží jsem já carem vaším
a vůle boží vložila v mé ruce
osudy říše, vůlí boží bylo,
že svatá Rus tak došla k hrdé výši,
kde v potaz brána vždycky býti musí,
když řeč je o rovnání věcí světa.
Ne – vládu převzal jsem i zodpovědnost
a předám neztenčeně synu svému,
co bohem svěřeno mi. Ne a nikdy. –
Oh, care, care, care pravoslavný,
je slovo na počátku všechněch věcí
a slovo vždy je roditelem činů
a slovo vždy je otcem nejstrašnějším.
To tvoje „ne,“ ty care pravoslavný,
jde svatou Rusí, rozpaluje duše,
jde do komůrek snílků – desperadů
a plní bomby, připravuje podkop
pod paláce a supějící vlaky,
i pušky nabíjí, jichž ranou klesnou
opory trůnu... důstojník i dvořan...
i generáli... i trůn sám... i říše...
i ten, kdož korunu tvou nésti bude...
malinké slovo, caři pravoslavný,
to tvoje „ne“ – a ejhle co vše zplodí...