CALIGULA

Pij, starče! Pij mi, starý podagristo! Sto nás je tady, všichni zveseleni, jen ty se mračíš! Usměj se přec trochu! – Tak líbíš se mi! Pavučiny vrásek

sic nemiluje z pěn zrozená Venus, však Bacchus rád je vyhledá a srovná k vlídnému usmívání! Pij mi, starý! Že mrtvý syn tvůj doma dosud leží?

Však proto pozval jsem tě. Povyraz se! Víš: život prchá – Horace jsi četl snad v prázdné chvíli – plesnivá tvá lebka se pamatuje; nuže „život prchá“

je citat z něho – proto žij, jak možno, a hlavně: pij! Víš, víno dar je bohů. Kdo Bacchu slouží, zapomene všeho. Hleď, spánek často trýzní duši naši

sny děsivými – víno však... Pij, starče, a pěkně slyš, co císař tvůj ti káže... Je pravda, skoro měl jsem nechat syna ti při životě – vždyť jsi dobrá kopa

a píti umíš – ale třeba císař, jsem přec jen bohů nástrojem zde pouze, pořádku strážcem, práva hajitelem. A ten tvůj mladík tak si česal vlasy

jak z heter žádná, co jich žije v Římě, ty kroužky v čelo, kroužky k uším, v týle, a v toze červené si vykračoval – můj milý starče, to má jiné ostří,

než bláhový tvůj rozum chápat může! Toť urážka je mého majestátu, urážka, kterou krev jen smýti může. Kdo vydal zákon o účesu, šatech?

Já Gajus Caesar. Kdo je Gajus Caesar? Zástupce bohů na té bídné zemi. Já zákon vydal, a já nedovolím, by beztrestně se někdo rouhal jemu,

či stínem jsem jen, hadrem purpurovým, že každý pes už pošpinit mě může? – Pij, plesnivče, a poslouchej mě klidně, ať vidíš, jak je spravedliv tvůj císař.

– A posaď věnec na tu svoji lebku, jak sluší se – hej, Hectore, sem věnec pro mého hosta! Liknavý ty lotře, což zapomněls, že věnec míti musí,

kdo hodovat smí u vladaře světa? Mám sfouknouti tě, jalové ty světlo? – Ach, starče, vidíš, jakou čeládku má tvůj císař kolem sebe! Hle, ten věnec

ti dobře sluší; taškáři můj, zdá se, žes hodovníkem dobře vyškoleným! Ostatně, víš-li, sám žes hbitostí svou urychlil vlastně přechod syna svého

z pozemských luhů k louce asfodelů? Já pozapomněl totiž na šviháčka v červené toze, s kroužky pálenými – – vždyť císař celý svět má ve své ruce

a celý svět se péči jeho svěřiv jak spokojené zvíře klidně žije – já pozapomněl... tu jsi přišel, starče, a připomněls mi... ovšem, přišels prosit

za život jeho – tak si totiž myslíš, žes prosit přišel, neb jsi pošetilec. Já však – a přiznáš přec mi, že se vyznám v obmyslech bohů – Mercura zřel v tobě,

jejž posílá mi Nemesis – pij, starý! – a krasavci dal stít tu pěknou hlavu, nuž, uznej s úctou prozřetelnost bohů! Pij! Zítra pěkně hranici dej sdělat

šviháčku svému, přilož mu tu hlavu s prstenci vlasů pěkně pevně k trupu a zapal sám. Dnes – jak to praví Horac? Eheu, ten život prchá – pij mi, starče!

A počkej, nejen o tvůj jazyk stará se falernským svým velkodušný císař, i pro ty staré zapadlé tvé oči hod připravíme! – Hej, ty Heraclite,

ať hudba zní, a vpust sem nilské květy! – Eh, mhouříš oči, hříšníku ty starý? Jen pást je nech! Hleď, tyhle tanečnice nám poslal Egypt. Jednu radu, starý:

Ať vzdoruješ všem šípům Amorovým, jež vyslat moh by olympský ten taškář z bronzových ňader těchhle nilských dívek! Neb málo slušel by – viď, tančí dobře! –

žár pozdní šedinám tvým, ještě méně pak stavu duše tvojí. Mladík ten byl přec dítětem tvým. Dovolím ti truchlit. A při tom zrak se může klidně sytit

tou uměleckou stránkou tance jejich a jazyk sloužit Bacchu. Buď mu věren. A střez se svůdných léček Venušiných. Moh bys nám, mladým, dáti příklad špatný.

A na ty hochy pištce nedívej se, i tam je léčka. Z Korinthu jsou všichni – víš, Korinth byl kdys sídlem krásné Lais, jež slaďounký jak med prý pohled měla –

ostatně do toho ti pranic není. Ti hoši mají tváře jako broskve, ni chloupku na nich – proto pozor, pozor! Zhýřilí muži zrovna ve tvých letech

bývají mlsni po takových broskvích – však vydám o tom záhy ostrý výnos, a neřesti té konec učiníme... Zas vidíš, oč se císař starat musí

v klopotném žití, v úřadě svém těžkém... A bolesti své také má tvůj císař. Viz, starý muži, tuto moji hlavu; tak často civí bolestné v ní prázdno,

jak byl by mozek něčím ostrým vybrán... Chtěl zhojit bych ji, do lázní si zajet, jak lékař míní – ale času není... Viď, víno dobré? Hlava se ti kloní

už valně k prsoum... to je tím, že vstoupla zář slunce do ní, jež v tom vínu dřímá. Z dob Scipiona je to víno, starče, pij nábožně je... v očích též ti hoří

už odlesk slunce... je to dobré víno! Dar bohů velký... hojivý lék mocný... Pij... Chvilkou zdá se mi, že čtyři lebky a čtvero suchých hrdel máš už, starče –

Ty šťastný... za čtyři že píti můžeš... A oči máš jak Argus... na sta očí, obludo stará... Pij!... Tak velí císař... A syna měl jsi... Ano... Hejska syna

s prstenci v čele napálených vlasů, v červené toze... pochovej jej slušně... Já jinak nemoh... Pořádek být musí... A zločin majestátu císařského

se trestá jako rouhání se bohům... I plesnivý to senat uznat musil... – Měl ostatně prý syny dva jsi, starče? Zde šeptá mi tak otrok Andromedos

a šklebí se – eh, duše potměšilá! Neb ví, že druhý syn též propad hrdlem pro zločin bratrův... Nechvěj se mi, starče, hněv bohů raděj na svou hlavu svolám,

než ublížit ti... neboť umíš píti... a císař tvůj být milostivým umí... Ať dýchá ten tvůj druhý viník volně, my odpustili... Pořádek mít nutno...

A jak to, brachu, časem těžko v Římě, ví jen tvůj vládce... ví jen Gajus Caesar či Caligula, jak jej také zovou... Řím – toť kůň vzdorný... popusť trochu uzdu –

a do prachu tě svrhne a pryč pádí... Ó bozi, dejte lidstvu jednu hlavu – tu uťal bych... a pořádek by byl tu! Jak se to houpáš, starý poťouchlíku,

na lehátku svém podle taktu hudby! A hlav máš stále, páv co v ocase ok – neboj se o ně... ztuchlé makovice!... A věnec z růží na nich na všech sedí!

Nu, jen se dívej... z Korinthu to pištci... Ty tanečnice... to jsou dívky nilské... A pij, pij... Arguse ty vyšeptalý... A děkuj bohům, že na bedrách tvojich

neleží starost... o svět... o Řím vzpurný.