Seděl mi v pokoji, rukama mával, důtklivé akcenty slovům svým dával,
jeden z těch našinců, jenž podle zvyku pro státní nemoci má apatyku,
nemoci probírá, léky k nim vybírá, prstem vzduch probodá a sází rány
všem škůdcům národa na všechny strany. Tuze prý do moll jdou mé verše dravé,
pro duši národa nejsou prý zdravé, měl prý bych nadšení rozsívat raděj,
víru prý hlásati, buditi naděj, že je tu lepší čas, že bude dobře zas,
vždyť přec rok od roku stoupáme vzhůru po dráze pokroku přes zlobnou chmuru.
Ta krise morální, jíž stát je chorý, prý mizí zřetelně za doly, hory,
zřejmě prý proniká, co nesmí ostat: stát není pro strany, strany jsou pro stát,
prý už je jasně zřít, jak našich dějin nit vine se z klubíčka určení svého:
trochu víc Havlíčka, míň Stříbrného. Jdem-li prý k detailům, zřejmo je všude,
senát že odstranit potřeba bude, pak provést restrikci v poslanců řadě,
konečně restrikci ve slavné vládě – má-li se šetřiti, prý nutno začíti,
vždyť ten náš malý stát opravdu má tu nákladný aparát velikých států.
A má-li dál se jít: nejsme zvěř němá, člověk zde člověku, vlkem být nemá,
je třeba zlidštění dle nové noty, zporážet v národě kastovní ploty,
ta demokracie ať v nás už ožije, žít budem čileji, to prý nás hubí,
že dosud máme jí jen plné huby. Vše to se obrací, jak tvrdí mnozí,
ruší se auta i saloní vozy, a vyšší společnost v upřímném citu
padnout už nechává exclusivitu, přísahá dojista, že vše se uchystá – –
odpusť však čtenáři, že toho dost mi, co s ohněm ve tváři líčil ten host mi.
Vždyť on mi vykládal, jak se už cítí, že nám je minulost kořenem žití:
mrtví že žijí v nás, my že z nich rostem, že nejsou víc už jen náhodným hostem
při našich slavnostech! Že jejich duch a dech proniká všecky dny – jak jdou tak řadou –
pobídkou, příklady, výstrahou, radou! Vždyť on v svém nadšení šel za hranice;
odnikud nehrozí zkáza prý více, doma prý – známek je určitých dosti –
kol státu seskupí se národnosti – a tak prý nemám být na příště černovid,
mám prý zřít v budoucnost nadšeným zorem, prý budem – možná dost – Evropě vzorem...
Dneska je v Bohnicích člověk ten rázný zavřen – prý nadobro – se zlými blázny;
myslím, že obrazy, které mi snoval patrně před lidmi kdes opakoval,
zkoumali jeho stav, našli, že není zdráv – do Bohnic nato pak s nebohým bratrem –
já tehdy – – nejsem však přec psychiatrem.
Cookies on Poetry Cove