Veliký palác. V přízemí je síňka. A mladá svěží její hospodyňka v pokorné pýše klekla na klekátku, neb slavné poselství má dostat v krátku.
Nad klekátkem pak polička se zdvihá a na ní leží modlitební kniha, sklenice s medem, pěkný svícen zlatý a chleba bochník ještě nenačatý.
Nábytek v síňce čistě urovnaný o blahobytu svědčí ctnostné panny, a květiny, jež v okně rozkvétají, svědectví její něžné duše dají.
To okno velmi pevné mříže chrání, jím nyní světlý paprsk padá na ni, mladičkou pannu. Z nebe dalekého se táhne sem až, zlatou drahou jeho
se snáší k panně bílá holubice. A v levo vidět prospekt do ulice a ulicí jde k domu anděl bílý s lilií v ruce, nějak opozdilý,
snad tím, že zastavil se zde a tamo sousedek tázaje se, zda jim známo, kde bydlí panna ta a ta. Ty řekly, však hovor jejich byl as trochu vleklý
a zdržel posla, tak že paprsk maně dorazil dříve, než on, k zbožné panně. Sousedky plny zvědavosti nyní v ulici stojí, jiné ze svých síní
k nim přibíhají, jiné, v oknech hlavy, šlou za andělem pohled vyzvídavý: Kam jde ten posel? Co má vyříditi? A proč se křídla jeho sněhem svítí? – –
Jen páv tam v rohu pozlacené římsy rozzloben, že z nich nikdo nepovšim si ok jeho ocasu, jež krásou předčí taková bílá létadla přec něčí –
s pohrdou točí od ulice zraky, kde tolik zájmů vzbudí anděl taký...
Cookies on Poetry Cove