Jdeš, siláku, máš čelo skloněné, máš rohy k strašné ráně stavené, máš podezřívavý a rudý zrak, máš vůli řídit se tak a tak –
leč, pošetilče, výhost dej svým snům: ty musíš míti vládce svojich dum, ty řetěz musíš vzít, jimž svážou tě, ty hlavu musíš nésti v chomoutě
a jíti tam, kam oni káži ti, na rozkaz tich, na rozkaz bouřiti a hrozit rohem tam, kde libo jim – ne, nebudeš a nejsi pánem svým!
Tys králů, šlechty otrokem byl kdysi, teď taškářů a lotrů poddaný jsi, když namluvili ti, že přáno ti je, být strůjcem sudby své a historie.
Pak na hřbet sedli ti a tebe vedou, a nalhali, že po tvém přání jedou, a tebe štvou, na koho jim se ráčí, a ty hned na rohy – vždyť tobě stačí,
když přisáhnou ti, že jsi v nebezpečí, že zde je velký vrah tvůj, onde větší, a tam pár hlav je proto pohromadě, by úklad strojili tvé lidovládě!
A máš-li hlad a staneš u svých jeslí, pak nakrmí tě poťouchlými hesly, vší chválu nasypou tam tvému klidu i rozvaze, jak snáší doby bídu –
a sami v šenk jdou, kde se hraje, zpívá, při láhvích vína, při sklenicích piva, zveselí duši, načerpají síly na cestu další k velikému cíli,
jež ovšem vede přes útrapy mnohé – bůh s tebou, zvíře bědné, přeubohé!
Cookies on Poetry Cove