Jak všecko bylo jarně tklivé,
jak naivní čas ten bývalý –
víš, myslím roky, kdy jsme dříve
tak obřadně se stýkali.
Ty nedostupná, mrazně chladná,
antické božstvo kamenné –
a ve mně hrdost bezpříkladná,
jež touhám srdce káže: Ne!
Doutnalo zatím tam i tady,
leč Rozum hasil statečně,
zrak zraku vyhýbal se všady –
my drželi se výtečně!
Až Osud zasáh usmívavě:
Nu děti, děti, nač ty hry!?
Dal ruku v ruku, hlavu k hlavě
a skončil boj ten nedobrý.
Ty naivní časy vítr odnes
– viď, praskly jako bublina –
tak trochu líto dnů těch podnes
a rádo se zas vzpomíná!