Vstal vítr kdesi v zamodralých lesích
a do běhu se pustil ryčného
vše žena před sebou: od mračen na nebesích
až k listům, zbylým z roku loňského.
Radostí bouřnou duje vítězivě,
má teplý hlas a svěžest horských čel,
po lukách letí, po silnici, nivě
a opírá se do okenních skel.
Vstát budí stromy, pučet do pupenců
i nové lístky vydat metlici,
čas lásky tady! – hučí do milenců
a skřivan přijde! – volá ornici.
A vrabce šašky, kteří s křikem pílí
o závod s vranami kams k výšinám,
jak míče chytí, převrací je chvíli
a potom hází jimi sem a tam.