Po štěstí hladovíš, Evo,
a chvíš se utrhnout jablko,
jež zakázal Ti bůh tvůj kdys,
před třemi tisíci lety,
ty mladé stvoření!
Vidím tě večer co večer,
jak vzpínáš hubené ručky
na osamělém lůžku
ku bohu starých lidí:
Dej mi je, dej mi je!
Ubohá ovečko!
On nikdy neobšťastnil nesmělého,
ten starý bůh.
Dal ti ten hlad tvůj, ty tvé ruce:
Utrhni, jez – a potom trp!