Nač výbuch vzteku, nač to rozhořčení
a nač ten zápal chtít se bít a rvát?
Vždyť novým zrovna nám ten případ není,
vždyť zažili jsme to již tolikrát!
Dlaň pána časem lokajům v líc tleskne –
což na tom? Toť už losem lokaje...
Pokorně sklopí sluha oči teskné
na pohled přízně znovu čekaje...
My mlčeli, když bylo probíjeno
dědictví malé; nechvěla se pěst,
když utráceli svoje dobré jméno
a vdoví groš své vlasti, její čest –
My mlčeli, když lezli do livreje,
do dlouhých punčoch, s přeskou střevíců,
přestaly vzdechy, úzkost beznaděje,
ba, plnilo se snění tisíců –
My mlčeli, když na hruď zotročilou
jim blahosklonně ťukat počali:
je dobře sic, být velkým vlastní silou,
však líp je řád mít, dekret, pochvaly –
Nuž, tleskla rána – nač se rozčilovat,
když krev už zvykla na oběh si mdlý?
Teď moudrostí je pozorně se chovat,
být trpěliv, než přejde rozmar zlý.
Však ať ti muži aspoň vousy shodí,
husitské brady břitva rozruší,
ať v službě své jak histrioni chodí,
jak papeženci, baby, eunuši.