Dým zakryl nebe. Země chví se, duní
a hořet zdá se. V rovině se blýská,
reduty soptí oheň s bílým kouřem.
Do hřmění děl a do praskotu pušek
hlas trubek vřeští zoufanlivou výškou.
Hřmí koní cval, řev lidí. A ti Rusi
jak lesy stojí: řada stromů padá
a nová řada nehybně tu stojí
a jiná za ní – černo, nikde výsek.
Mužíci, jimž vous divý po pás sahá,
se s tupým odevzdáním zbíjet dají.
Kalmyci šikmoocí, kteří věří,
že šípy jejich nejlepší jsou zbraní,
Tataři drobní na svých malých koních,
Čerkesi, Gruzinci a Osetinci
a Čuchonci a líní Samojedi
a děti Sibiře. Zem mokvá krví
a poseta je mrtvolami lidí
i zvířat, lafetami, děly, vozy,
šavlemi, puškami a tornistrami.
Na bílém koni v čele svého štábu
hle, císař letí, pohled upřen v dálku,
a bojující, kteří mistra shledli,
řvou pozdrav mu a pálí úsilovně.
Pět klouzajících vojáků se klátí
a podepírá – ustupují z ohně.
– Kde regiment váš? – císař přísně stane.
– Sire, my jsme regiment – vzdych jeden tiše
a zapotácel se a pad mu k nohoum.
Smek císař klobouk. Zase poslal pohled
v tu dálku, kde se ruských těl les černal
a řek si s hrůzou: – Ano, to jsou Skyti. –