A zdálo se, že přišel z mythů dávných,
z ponurých Nibelungů: mračný heros,
na hrudi kyrys, pod blýskavou helmou
dvé pánovitých, bezohledných očí.
Chrám vztýčil germánskému geniovi,
a dějinami roztrhané tělo
národa svého k oltáři tam snesl
a krví omýval, až v síle vstalo.
Pak za šíj uchopil je nešetrně,
ved k výšině, kam plné slunce plálo,
svět širý ukázal mu, dálné moře,
a předurčil mu panování nad ním.
Nad dílem svým a nad malými časy
stál s tvrdou pěstí jako pyšný vladař,
směr kroků dějinných a sudby států
se zdály poslouchati vůle jeho –
a je to pravda? Byl on pánem časů,
či sluhou jejich? – Řevnivost či rozmar
malého mozku shodily jej s výše
a odsoudily ku neplodným glossám...
Až přejde věk, snad ustálí se obraz:
jde líchou dějin dělník jejich prostý
a seje, žne, jak požadují časy.
Je bez viny i zásluh, plálo slunce,
sít musilo se, musilo se žnouti.
A kdyby on ne – byl tu dělník jiný,
snad méně tvrdší, trochu šetrnější,
jak by si právě povolal jej Osud.