V klášteře aventinském
jde sadem bledý mnich.
Řím dole plane v ohni
červánků západních.
Mnich došel ke zdi nízké
a stanul. Modrý zrak
přeletl širé město
a stojí u oblak.
Mnich myslí: kterak slávou
Pán světů objímá
večerem každým kraj ten,
v němž zalíbení má,
a jak je jinak v dálce,
kde byl kdys biskupem,
je bledé nebe v Čechách
a nevlídná je zem,
a zatvrdlého srdce
a vzpurný její lid
a světlu pravé víry
se nechce otevřít – –
A co mnich takto myslí,
cit slasti projme ho,
že tady je, že v Římě
a v dálce od něho.
A modré oči jeho
teď zradostněny jdou
po širém městě znovu
nadšenou procházkou.
Od chrámu k chrámu letí,
od rovu ku rovu,
kde leží těla svědků
pro slávu Kristovu –
Ó jistě k poctě jejich
na poli nebeském
Pán denně dává vzplanout
jich krve odleskem.
Ó chtěl by krev svou přidat
do moře rudého
pro slávu svou a víry
a Pána našeho
a splynout chtěl by s církví
ve svazku takovém,
by zde, v tom drahém Římě,
byl pravým domovem...
Mnich slzí, pohled lásky
jde širým městem tím,
a rozpne ruce s touhou,
jak objat chtěl by Řím.