Do výšky, šíře kolem po prostoře
šedivých mlžin stojí tiché moře,
je nebe skryto, zapadl v ně svět,
jen co bys ruku vztah – dál nevidět.
A voláš-li v ně, odpovědi není
a vzdychneš-li, ten vzdech se v mlhu mění
a couvej před ní, nebo žeň se v před,
je všude stejně bílá měkká zeď.
Bez drahé ruky jsi tu, bez přítele,
tvé vztahy k žití přervány jsou cele,
ba, není ani zákeřnických dyk,
jichž ocel ti tak často v záda vnik.
Je hlucho... Hruď tvá sice ještě dýše –
však žiješ ještě? Bílým mořem tiše
tě objímá snad Věčnost šedivá
a naposled jsi pohřben za živa...