Můj sladký Tite! – Jak je chudou řeč má, že nelze víc mi říci, než „můj sladký“, co celé lidstvo v stesku jmenuje tě svou rozkoší a láskou! – Celé lidstvo
jak klasy krupobitím postižené pod tíhou hoře hlavy kloní k zemi, co srdce moje buší radostněji – ne, sladký, není o radosti řeči,
– vždyť mrtvo jsi, mé zlaté dobré slunce – jen hudba jakás táhne chorou duší a duše v marné touze vzlyká při ní – – neb vyřídil mi Gellius tvá slova,
tvá slova poslední, můj Tite sladký: – že není činu, jehož litoval bys, jen jeden vyjímaje... Tite sladký, tam v římě kolem tebe stáli všickni
ti senatoři, rytíři i dvůr tvůj, pro slzy v očích tebe neviděli a co jim v ucho z tvých slov ještě došlo, to hádankou jim tajuplnou znělo...
– Že není činu, jehož litoval bys jen jeden vyjímaje – při tom hleděls hasnoucím okem pevně na Gellia a Gellius kýv hlavou. Porozuměl.
A Gellius ta slova přines ke mně, vzkaz poslední a závěr žití tvého, k tvé judské růži, Tite, a v těch slovech tvá láska ještě chvěla se a lítost,
stesk do minula, smutek dní a nocí... – Že není činu, jehož litoval bys, jen jeden vyjímaje – Tenkrát byla noc černá jako zoufalost mé duše,
když z paláce bran vyšla jsem, neb řekls: – Odejdi za tmy, světlo mojí duše, sic neodejdeš vůbec. – Ruka tvoje tak horká byla, sáhla jsem k tvým očím,
ty byly přeplněny žhavou rosou: – Pro klid a blaho Říma ztrácím tebe, má judská růže – tak jsi zašepotal. A znovu klad jsi rámě kol mé šíje
a znova líbal: – Oběti má bědná, ne tebe, ale srdce, srdce svoje já posílám pryč. – Já ti řekla, Tite: – Buď proklet Řím i s celým blahem svojím,
když růst má ze zlomených duší našich! – Pak nosítka má hnula se – víc nevím. Dní kolik, nocí kolik – kdo je čítal? kdo vědět moh, zda den či noc je venku?
Vždyť neznala jsem, zdali vůbec žiji... A potom stanuli kdes se mnou... Nevím, jak zovou lidé kraj ten... Gellius ved mě do villy... Je nebe modré tady
jak nad Judeou, domovinou mojí, a modré moře přítulně se tlačí k šedivým skalám břehu. V dálce hory. Jak dlouho jsem tu, nevím. Nevím vůbec
ničeho více. Čekala jsem pouze zrak obrácený v nitro, k duši svojí, kde všecka slova tvoje ke mně, Tite, tvé pohledy, tvůj dech, tvé hlavy vůně
se skryly, nezničeny časem, dálkou, a potravou a nápojem mi byly. Gellius přišel někdy. Mluvil dlouho zde s lidmi, kteří kloní hlavu k zemi,
kdykoli krok můj kolem nich se šine. Já čekala, jak matná lampa plane do noční tmy, než přijde světlo slunce. Gellius přišel... Tite, už je jasno...
– Že není činu, jehož litoval bys, jen jeden vyjímaje – Slunce moje, já dočkala se... Jasno je tak kolem... A možno shasit lampu unavenou...
Cookies on Poetry Cove