Ben Abram, rabbi, bádal dny a noci
v křesťanských knihách. Po dokladech pátral,
že Ježíš nařizuje inkvisici
a hrůzy mučíren a plamen hranic.
Dny noci hledal. Náhle vstal, šel z domu
a s rozářeným zrakem přímo mířil
k dominikanům v síni inkvisiční.
– Ctihodní otci, netřeba vám stíhat
židovský národ! Můžete dál pálit
cikány, Maury, ne však bratry svoje.
Před tváří Hospodina jsme vám bratry.
Je omyl, že jste vyznavači Krista.
Náš Adonai je bohem vaším pouze.
Jej vyznáváte. Jeho zákon stal se
zákonem vaším! On, náš Jahve věčný,
bůh pomsty, válek, tvrdé nenávisti,
jenž neodpouští, řídí činy vaše.
A jeho trůnem jsou jen srdce vaše.
A jeho vůle řídí soudy vaše.
A nevíte to, proto vám to pravím.
Teď palte dál jen cikány a Maury,
však ne už Židy, bratry v jednom bohu –
tu dominikani se na něj vrhli.
A druhého dne hořel na hranici
Ben Abram rabbi. Dokud myslit mohl,
myslil a myslil, až se dýmem zalkl.
A dokud myslil, pochopiti nemoh,
jak možno nepochopit...