BÁSNÍK

Sestoup Mojžíš se Sinaje tiskna k hrudi drahé desky, v něž mu řadu přikázání sám byl napsal Hospodin,

vidí: celý tábor Židů v horečném je vytržení, hlahol trub a jásot zpěvů, cymbál, tance víření –

levitové, starší lidu, kněží, muži, ženy, děti – všichni v spitém chumlu tančí kol zlatého telete –

koho nenesou pak nohy, stranou sedí, přikyvuje rozzářeným zrakem hledě k bůžku vyvolenému –

lítost, vztek – a Mojžíš mrštil o zem deskou přikázání, rozbil modlu, práskal národ, jenž se rozběh zbaběle –

Kolikrát se od těch časů divadlo to odehrálo! Hloupost, jež se zrodí v lidstvu, stále opakuje se!

A ten básník, který nese s hory přikázání boží, mrští jimi v zlosti o zem a hůl zvedne na národ.

Aristofan, Lukianos, Dante, Cervantes a Shakespeare, Byron, Hugo, Leopardi, Gogol, Puškin, Lermontov,

Giusti, Barbier a Kollár, Neruda i Čelakovský – všechna drahá svatá jmena z lidstva vděčné paměti –

neboť lidstvo je jim vděčno za rány, jež byly lékem, za oheň, jenž vypaloval pošetilost z duše mu –

Arci potom a zas a znovu postavoval nové tele, dal se v tanec kolem něho za hlaholu bubnů, trub:

Nesmrtelně žije hloupost, nesmrtelně touha pravdy a ty zápasí a rvou se v duši lidstva ubohé.

Básníku, ty nezapomeň na své poslání a úkol, v stránku světlou duše lidstva, v posvěcení svoje věř!

Zákon hlásej, který stojí nad zákony dne. A modly, jež den zrodí pošetilý, roztluc svatým hněvem svým!

Toť tvá cesta. Všecko jiné pěšinky jsou titěrností, papírových her a květů k nepaměti propasti.