Jsou básníci, jichž světlo plane,
jak záře vlídné lucerny:
ta pro hled v oči milované
je svědek milý, důvěrný.
Do kola sdílně jasnost lije
na stromy, cestu, stavení,
roj drobných mušek k ní se bije
a mře dle svého určení.
Jest majákem všech opozděných,
jest útěchou všem bloudícím
a světlům nebes rozhvězděných
jest sokem tiše žárlícím. –
Jsou básníci – jak hvězdy chladné
na temnomodré výši tkví,
jsou jako body nenápadné
jak oči plné tajemství.
A jsou to světy nekonečné
a v dálkách sotva chápaných
své žití žijí velké, věčné,
dle řádů nevybádaných.
Přehlíží lidstva historii,
zří mrazivě v rej našich dnů,
bez citu studený svit lijí
s té výše v modrém bezednu.
Jsou básníci – jak slunce zlaté
jsou duší světa našeho,
na lidstvo, ať se plete, mate
splav hází světla dobrého.
Kdys byli bohy – nyní dárci
jsou života mu, na tu zem
ať činí zlé či dobré, arci
vždy patří s vlídným soucitem.
Dny, roky měří věčně jemu,
by měl svých dějin mezníky,
a dobré lidstvo vděčno je mu
a staví mu i pomníky.
Jsou básníci – jak vlasatice
po věčna bloudí souvrati
sled světů, které nejsou více
a k pořádku se nevrátí.
Kdes v mimozemsku věky letí,
pak nad světem tím zděšeným
na postrach šosáků a dětí
svým světlem planou červeným.