Umíral rytíř za jitří
a kolem stáli syni tři.
Poslední jeho těžký vzdech
nejmladší zachyt na svých rtech,
vzlyk hrozně a pad v bolesti
k drahého lože pelesti.
Byl hoch to, jenž rád květy měl
a k loutně při měsíci pěl. –
Syn prostřední v tu chvíli vstal
a k stáji mlčky vrávoral,
pad kolem krku koňova
a v hřívu štkal mu bez slova.
Měl pitku, lov a ženy rád
a otce rmoutil častokrát. –
A nejstarší zřel k mrtvole
a klepal prsty po stole.
Ten zpovědníka nad vše ctil,
kde kříž stál, tam se pomodlil,
vždy do krve měl odřená
kostelní dlažbou kolena –
teď vstal a suše, bezděčně
jen zašepotal: Konečně!
A v rozhodnutí hotový,
zotvíral skříně otcovy,
zřel pátravě v ně, kde co tu,
co peněz, zbraní, klenotů,
kšaft otcův v jedné byl – ten vzal
a přečet jej a roztrhal. –
A že v té chvíli zvony zní,
jež zbožný lid zvou na jitřní,
klek pod krucifix k modlení,
by nezmarnil své spasení.