Táhne tu těžkou brázdu svou
v kamenném údolí;
co lidé štěstím, hořem zvou,
jej netěší, jej nebolí.
Nad hlavou v modru slunce žhne,
pod nohou země práhne –
můj člověk se tím nepohne,
můj člověk už jen táhne.
Jen někdy život v něm procitne,
jen někdy duší to trhá,
když stín svůj s výšiny blankytné
dvé křídel v čelo mu vrhá.
A stín ten chladí jej po čele,
srdce to svírá jak kleště,
a člověk šepotá nesměle:
Což pak jsem člověkem ještě?
Těch křídel stín chtěl by chytiti,
přidržet zoufalou pěstí –
dál táhnout a se modliti
jak dítě za její štěstí.