Z babylonské brány zástup židů spěl, když se s nimi střetl prorok Daniel. Ti křičeli a volali, až brady se jim kývaly,
a vřeštěli a ječeli, až oči ohněm sršely a točili je do středu, kde jevila se pohledu
smrtelnou mukou uštvaná choť Joakima, Susana. Daniel vztáh ruce: Kam pak jdete s ní? A hlas sterý řve: Na místo popravní!
Tu prorok, jak tu vážně stál, se Susaně v líc zadíval, a ona chvíc se pobledlá zrak černý k němu pozvedla –
tu starcové dva šedí, zlí, si také v oči pohlédli a klnouce dí šepotem: Duch nečistý jej přived sem!
Vystoupili: Neruš chůzi trestu vin, ústy svého lidu soudil Hospodin! Muž její, starý Joakim, šel v dálku za obchodem svým,
a tato žena zlotřilá v zahradě zatím hřešila a jako v potupu nám všem to s babylonským mládencem.
Však nejen Hospodin to zřel, i náš zrak hřích ten uviděl. Prorok zíral na ni: Israeli, věz, čistou jest krev její! Vraždu pášeš dnes!
I ztrnul zástup: Co to díš? Že nevinnou je? Jak to víš? Dva kmeti nad hrob schýlení dosvědčí její hřešení,
dvé párů očí vidělo, co tělem jejím zachvělo, dvé jazyků tu svědčilo – však tebe při tom nebylo! –
Prorok přetrh vzrůstajících řečí proud: Hospodin tak praví: Obnovte ten soud! I kázal starce rozdělit a jednomu dál stranou jít,
a druhému, jenž před ním stál, řad různých věcí vytýkal, pak v ráz, jak rys když vyletí z úkrytu na chřtán zvířeti,
otázku na něj vyřítí: Kde viděl jsi ji hřešiti? Stařec myslil chvíli... Pod lentíškem, vzdych. Hlavu selhals – svědka najdeš v slovech svých!
I kázal přijít druhému, řeč ved mu jako prvému, nečisté hříchy vytk mu též, klam lidu, pýchu, mrzkou lež,
pak v ráz, jak rys když vyletí z úkrytu na chřtán zvířeti, otázku na něj vyřítí: Kde viděl jsi ji hřešiti?
Stařec myslil chvíli... Pod svídou, pak vzdych. Hlavu selhals – svědka najdeš v slovech svých. I vzkřikl zástup velice a pánaboha chválíce
ven z brány hnali starce dva a byla ihned poprava. A prorok přistoup k Susaně, jež děkovala oddaně,
víc oči než rty mluvily – pak do města se vrátili. – – Ve třinácté hlavě knihy Daniel není slova více. Děj však dále šel:
Počestný starý Joakim byl v dáli za obchodem svým, a Susana, jež ožila, ráda by byla líčila
tu celou starců ničemnost, tu svoji skálopevnou cnost, tož Daniel šel s ní až v dům a oddali se hovorům.
V Babyloně noci tuze tmavé jsou. Daniel ji trávil v bdění s Susanou. A když šel domů za rána, tu duše jeho zmítaná
si zpívala: Ach, Susana! A vůni vlasů havranních na prstech ještě cítil svých – Ach, Susana! Ach, Susana!
Tmu v očích, na rtech sladké mdlo a lehce se mu to tak šlo – Ach, Susana! Ach, Susana!
Cookies on Poetry Cove