Až umru?... Bože, jak v den jiný
se bude život dále brát;
mach zory z rána, večer stíny –
eh, známe už ten starý řád!
Po vlastech našich budou asi
dál v sybaritském přepychu
zas špatné verše, bídné časy
a hlouposť bujet po tichu.
„Byl jedním z prvních...“ a tak dále
v žurnálech bude zase stát –
ti první mrou nám neustále,
však do živých se musí prát!
Pak přátelé i nepřátelé
přes jméno moje půjdou dál:
já mnohého tak zlobil skvěle,
já mnohému tak v cestě stál!
Jen přísný kritik s břitkým pérem
soud s mými verši zavede;
pár žlutých molů v koutě šerém
as ortel na nich provede.
A člověk nebude zde více,
než s větve záhy spadlý list,
jenž hezky bujet začal sice,
však větrům padl za kořisť.
Vše jedno. Ať se tomu davu
pak ráčí o mně co chce zdát –
já znal zde jednu drahou hlavu
a vím, ta bude vzpomínat.
Líc bílá jako růže vodní,
zrak šedý, jemně dumavý,
a na té hlavě vlasy módní
jak resedy květ ryšavý,
Ta podepře se rukou bílou
za podvečerních teskných chvil,
a řečí známou, roztomilou
ti rtové šeptnou: „fešák byl“ –
Teď rcete mi, co pověsť, sláva,
řeč přátel, světa, žití cíl,
když jedna zlatá, drahá hlava
vzpomíná teskně: fešák byl!?...