APOŠTOLOVÉ.

Už mají ho. Ten tvrdý pikhart skrýval se jako liška po lesích a skalách, kořínky jedl, s medvědy se dělil o med včel lesních a nic neměl s sebou,

než kacířskou tu bibli jejich. Nyní na dvoře rychty zarputile stojí, zří k zemi sotva naslouchaje slovům, jež otec Xaver z řádu Ježíšova

v hloub duše jeho zapustiti touží. A předůtklivě bije otec Xaver blud duše jeho, hrozí smrtí časnou i věčným trápením, jež plodem budou

kacířství jeho, vábí také slastmi, jež v ráji schystány jsou věrným církve a v posled káže, by se odřek bludů, zpovědí ihned ulehčil své duši

a pod jedinou tělo páně přijal. Však hlavou kroutí pikhart zarputilý. Na zídce studně sedí voják Španěl, rejtharů leutnant, jezdeckou svou hůlkou

o botu tepe, pozorně se dívá na kacíře a otce jezovitu a z posunků a tváří dohaduje se stavu dohody a domlouvání.

Vojáků hlouček nakupil se kolem a zajímá je knězova řeč stejně, jak vzdor a tvrdošíjnost kacířova. I jme se znovu mluvit do kacíře

horlivý otec. Mluví mile, prosí, ba, slibuje i jmění toho světa – leč kacíř tvrdošíjný ještě nechce. Seskočil s zídky leutnant. Trpělivost

mu došla asi. Ostruhami řinče přistoupí k otci, vysvětlit si dává v své rodné řečí, proč se pikhart vzpírá. Vyslechne, potřás hlavou, bere z pasu

pistoli lesklou, natáh ji a drží před zrakem kacířovým. Otec Xaver domlouvá znovu, vyhrožuje, láká. A pikhart mlčí. Leutnant od rejtharů

cos praví otci. Ten se zdráhá chvíli a potom křižuje se, bere z tašky hostie plátek. Na zem hodil leutnant svůj klobouk s perem, hostii vzal knězi

a na hlaveň ji klade střelné zbraně. Teď otevř ústa! vykřik jeden rejthar. Pod jednou přijmeš tělo Páně, cháme! se směje jiný. Hrůza rozšířila

pikhartu oči. Pootevřel ústa. A rána třeskla. Jako podťat padl. A lotras přijal přece pod obojí, má krev i tělo! zaklel třetí voják.

A otec Xaver zašept vlídně: Amen!