V tom roce bouřemi byl zvlněn Řím a toto byla příčina a průběh: Po uprázdněném stolci biskupském Damasus toužil, toužil Ursinus,
a že z nich každý přívržence měl vášnivé, vřelé, k všemu odhodlané, tož místo volby došlo k zápasům v ulicích, chrámech. Prefekt Viventius
nemoha ztišit vzteku vášní těch odešel z města. Boj byl krvavý. U basiliky Siciniovy, kam shromaždovala se k modlitbám
od let už nyní obec křesťanská, našlo se – příklad zuřivosti boje – dne jednoho stotřicet pobitých. A přívržence maje zuřivější
vítězně vyšel z bojů Damasus, po mrtvolách jak schodech stoupaje na želaný trůn římských biskupů. – A není divu, že se lidé tak
o povýšené místo v městě rvou: kdo dosáh ho, je navždy zabezpečen před nouzemi i strastmi života; pokladů nashromáždí v hojnosti
z odkazů četných, darů zbožných žen, lidu se jeví jenom ve voze v nádherném rouchu, pastvě očí všech, a hody jeho tak jsou vybrané,
že každý král mu může závidět. – Jak žehnáni by byli lidem vším, v ohromném městě (které skryje chyby, by přednosti tím více vynikly),
kdyby tak po příkladě biskupů, jak v provinciích žijí tu a tam, střídmě si vedli v těla požitcích, v háv nenápadný odívali se,
pokorně k zemi oči klopili, co duše zanícená zbožností by svítila jak ve tmě pochodeň – tak mohli by stát celým životem
počestní jsouce, čisti mužové, jak světlý příklad všem, kdo věří v ně, však... tady asi dějepisec vzdych a obrátil se k jiným příhodám,
jež toho roku v šíři sběhly se...
Cookies on Poetry Cove