V snech vídám tebe, Andromacho, nešťastná ženo Hektorova, jak stoupáš ulicemi Arga obtížné vědro vody vlekouc
a oči zbledlé pláčem kdysi v svém němém hoři klopíš k zemi, nešťastná, bědná otrokyně! A ženy Řeků po ulicích
se zastavují, jiné před dům si vyběhnou a spokojeně si ukazují na tě prstem a povážlivě třesou hlavou:
– Hle, pyšná žena Hektorova! Nu, zvrt ji Osud! Ví, jak chutná teď cizí chléb a cizí služba! Oh, večer bývá jiný rána! –
V snech vídám tě, má ženo zlatá, nešťastná ženo vojínova, jak poneseš svůj úděl vdoví, až zavru oči... Budeš stoupat
po cizích schodech o kus chleba? O práci půjdeš prosit k lidem, by nezhynuly naše děti? K těm půjdeš, kteří blahosklonně
mi „přiznávali jakýs význam,“ ač „ovšem,“ jak to samozřejmo „nemohli“ se mnou souhlasiti? Ubohá ženo básníkova,
nešťastná moje Andromacho! Z oken se budou dívat na tě, s chodníků ulic, skulinami zavřených dveří pyšné dámy,
počestné dcerky, vážní muži, ty města ozdoby i vlasti, ti všickni, kteří mají pravdu, protože plné měšce mají,
žongléři svědomí svých vlastních a soudci zlí svědomí cizích – a když se příležitě sejdou to při kávě či promenadě,
neb ve foyeru divadelním, při pausách v koncertech a bálech, tu budou pást se na tvé bídě a jako skot, jenž tepe půdu,
jazyku pastvu dávající, tě budou bít, má Andromacho! Vše vyčtou ti a počtou ve zlé, co miloval jsem tolik v tobě:
tvůj vtip, tvůj humor, tvoji hrdost, ba, snad i šedivé tvé vlasy, jež rozhorleně vinit budou, že nejsou zlatem už, jak kdysi.
Za verše, jež jsem psal k tvé slávě, zlou pokutou jim splatit musíš, a zodpovědnou učiní tě za bídu, již jsme žili spolu,
a přísně vyčítat ti budou i chvilky slunné veselosti, v nichž jsme se trochu vyhřát mohli! A nejvíce co ztíží vážku,
mé jméno bude, které neseš. Pak střely, jež jsem vyslal kdysi, pečlivě budou shledávati na půdě dávných mojich bojišť
a přísně budou vrhati je na hlavu tvou a našich dětí... A ty, má bědná Andromacho, služebně vlečeš ten svůj osud
a mlčíš – mlčíš – k všemu mlčíš... Jen strhané ty šedé oči pod tíhou hoře klopíš k zemi a naposled si tiše myslíš,
že už to všecko tak být musí...
Cookies on Poetry Cove