„Tím chaosem se mudrc neomýlí!...
Sta hlasů řve tu, mozků sta tu šílí
a vládne zákon, vlastní divé zvěři –
však mudrc jasně zří a pevně věří,
že vše se změní, a že slunce žhavé
tmu probije i mlhy kolotavé,
a bude veliké a slavné ráno...
My sesadili boha – právem. Ano,
vždyť má-li člověk v lidstvo víru plnou,
pak nelze věřit v bytost obmyslnou,
již dětská pošetilost vysnila si
a bohem zvala... Ano, přijdou časy,
kdy dovoleno bude lidské ruce
požívat vzácné plody Revoluce
v zahradě čarné, kterou země bude!...
Já vidím jitro nádherné a rudé
tam za chaosem dnešním vzcházet v slávě...
Duch staré Romy v Gallech ožil právě,
duch Romy jenom revoluce dělá,
kde Hellas sní... Říš lidstva přijde skvělá,
a Rovnost, Volnost, Bratrství si sednou
na zlatý trůn, by v dálku nedohlednou
všech příštích věků neochvějně vládly...
To všecko přijde... Zajásá svět zmládlý,
byť dnes tu víru jenom v touhách snící
Řím-inkvisitor poslal na hranici,
byť údělem jí byla od Londýna
popravní smyčka, zde zas guillotina,
od Vídně kolo, všude nerozdílně –“
– tu vyrušen byl. Kára drcla silně
a stanula. Cloots Anachars, jenž zvolit
svět toužil za vlast, mudrc, kosmopolit,
jenž takto zadumal se v časy příští,
byl totiž právě dojel k popravišti.