Otče náš, jenž jsi na nebesích – na zemi já chci býti věrným tvých svatých přání zástupníkem – posvěť se jmeno tvé – kde třeba,
já s mečem v ruce postavím se nad utrhači jeho k trestu – buď vůle tvá – tvou vůlí, Bože, je klid a pokoj: na nás na všech,
pastýřích světských stáda tvého, je, vstáti svorně proti Němu, jenž převraty byv zločinými vynesen vzhůru, ohrožuje
klid člověčenstva... ty Jej vydáš, ó Hospodine, v ruce naše až čas tvůj přijde; čekat chceme s důvěrou v tebe, Svrchovaný,
až znamení nám dáti ráčíš – a odpusť nám ty naše viny – – – Ty naše viny... Hříšníky jsme před nebem tvým a tváří tvojí...
Stín zabitého mého otce sny mými chodí... včera přišel... bled... oči hrůzou vypoulené... na hrdle šerpu, jíž byl škrcen...
zle patřil na mě... ruku zdvihl a dlouho hrozil... Hospodine, já věděl v oné hrůzné noci, že vrazi kráčí k dílu svému
a obětí že car, můj otec... já věděl, já jich nezadržel, čin provedli, já netrestal jich – tu vinu odpusť, Slitovníku!
Pro všecky odpusť dobré činy, jež vykonal jsem v službě tvojí a konat budu... Sám jsi musil, král králů, zírat s výše svojí,
když Syn tvůj ztupen byl a ztýrán a luzou ubit... nerozhořčils a nedals bíti hromům svojim a ani potom nepotrestals –
i mně ty odpusť! Bez tvé vůle nezhasl život otce-cara. To odpusť, odpusť i vše jiné... i druhé viny... Símě hříchů
dá v duši naši ruka tvoje, ó rozsevači nevyzpytný, a pak tvé spravedlivé oko se dívá, vzejde-li ten kvítek
a teplem tužeb našich živen, zda ovoce dá, bys moh trestat pak hříšnou půdu – duši bědnou... A příkazy své zpřísnils jaksi:
proč dovolil jsi patriarchům i králi svému Davidovi žen bez počtu pro radost žití, kde nám jen jedné dovoluješ?...
Ach, netrestej mě, Hospodine, já nevyčítám... já jen hledám jak milosti tvé přivést paprsk v tmu hříchů svých... Ó neuváděj
mě v pokušení, bože věčný, když víš, jak sláby síly moje, když víš, žes hříchům všem dal sladkost... I Naryškiná je tvůj člověk
a všechny druhé... Bože, Bože, proč blýskají mi těla jejich v mé modlitby?... A marno bránit, jsem hladov po nich!... A ty vidíš
a soudíš všecko, Hospodine... Proč učinil jsi ctnost tak tvrdou a nechutnou a plnou trní a cestu hříchů vystlal květy?!
– Chci, Hospodine, být tvým mečem a štítem svaté vůle tvojí... Mír světu dám a utvrdím jej na věky věkův... Obraz vládce
chci zůstavit zde příštím časům jak dosud nebyl a jak musí být příště vždy, chce věren-li být své úloze, již tys mu určil...
Zem vezmu v ruku, Hospodine, – a víš, že ne hnán hladem války, jen tobě k vůli, k světa dobru – vše udělat chci, velký Bože,
jen klid dej zvířené mé duši a buď mi soudcem milosrdným!
Cookies on Poetry Cove