ALARICH.

Já, Zacharias, mnich a otrok Kristův, na listy tyto píši dnů svých děje i události, kterých jsem byl svědkem. Mé srdce plesá, prsty mé se chvějí,

neb popřáno mi vidět ponížení a zkázu odvěkého nepřítele. Krev mučenníků, trýzeň vyznavačů stoupala věky k nebeskému trůnu,

však milosrdný Soudce stále čekal a čekat nechal meče andělů svých; Onť zajisté ví nejlépe své časy i dobu zrání věcí světa toho.

Kýv nyní Pán – i sešel Anděl Pomsty na prostor země... Hellado a Říme! I vstoupil v duši germánského krále a Alarich se zdvihl s voji svými,

meč nevědomý v ruce Hospodina, vpad v Řecko, hnízdo lží a černých bludů, a rozmetal, jak anděl vnukl jemu, poslední chrámy model nesmyslných,

podoby jejich ze zlata a stříbra roztavil na štíty a helmy vojsku a poklady, jež pohani jim snesli, odnesl za jásotu lidu svého.

Ó Hospodine, věky spí tvá pomsta a věky ty jsou před očima tvýma jak jediný den – ale zvedne-li se, pak žádný vítr víc ji nepředhoní

a sílu mohou závidět jí vody a žádný oheň nemá hrůzy její. Bděl Anděl Pomsty v duši Alaricha a pokoje jí nedávaje hnal ji

k zdem kata světa, města prokletého, a bez ustání hrozivě k ní volal: Již zdvihni se a rozmetej Řím bídný! Rychlejší větrů, mocnější vod bouřných

a děsivější ohňů nespoutaných zdvih Alarich se, prohřměl zemí mnohou a s lidem svým a vojskem rozložil se kol pásu tvého, Říme zatracený!

Zdí chtěli chránit kdysi vládci tvoji tě před útoky, přepady a meči – však čím jsou zdi ty ruce Hospodina? Dva černí andělé se snesli v město,

tož Mor a Hlad, ti průvodcové mečů, a vichrem prolétali ulicemi, vcházeli v domy dveřmi zavřenými a lámali tam zbytky dávné pýchy.

Král Alarich pak čekal před branami. Ó Hospodine, rci, kdo neuhne se, když meč Tvůj bije? Kde je jaká šíje, jež neskloní se? Kde je srdce lidské,

jež nezachví se úzkostí a děsem? Z bran vydali se posli ku královi o milost prosit. Ale ďábel pýchy, jenž všudy myslí na svůj tučný účet,

řeč radil jim, jež tvrdý los jich pouze jen tvrdším ještě učiniti mohla. Já, Zacharias, mnich a otrok Kristův, jsem v průvodu byl. Pán mi vnukl jíti,

a dopřál smrtelnému oku mému na průběh patřit svaté pomsty svojí. Pohanů zbytky v poselství tom byli a z ďábla ponuknutí vykládali

před králem doby pohanské své slávy a mínili, že káže prospěch jeho, by kvapem zdvihl obléhání Říma a vzdálil se do krajů bezpečnějších...

Prý národ římský, zvyklý krutým bojům, k zoufalství dohnán semkl šiky svoje, by zápolil zas jako v dobách dávných na život, na smrt – by prý pamětliv byl

a k tomu odporu jich nedoháněj. Já na krále se díval při té řeči. Zprvu jen úsměv hrál na tváři jeho a potom hlučným rozesmál se smíchem.

A dívaje se modrým zrakem na ně, na sešlý šat i na vyhublé tváře, řek jim, že tráva tím se lehčej seče, čím hustěj stojí. Na to žádal na nich

vše, co je na špercích a kovech v městě, náčiní z chrámů, drahé sochy bohů a otroky, jichž původ není římský. A když se posli ustrnulí ptali:

– Co tedy míníš zanechat nám vlastně? – – Jen holý život – odpověděl krátce. S tím vrátili se vyslancové v město. V té bezradnosti v posled obrátily

se duše pohanské k svým modlám dávným a zbylá dobytčata pálíce jim o zázrak prosily je, oheň s nebe, zmar nepřátel a zachránění Říma –

ó zaslepená bláhovosti lidská! Ty modly jinak pomoci jim měly, jak určila tvá nevýzpytná moudrost, ó Hospodine, králi všeho světa!

Hlad rost a Mor své panování šířil a brány zavřené chléb nevpouštěly. I vyšli znovu posli. Tentokráte to biskup byl a celá obec naše

po přání lidí bědujících, mroucích, šli v četném průvodu jsme do tábora, ne s pýchou, ale bědní prosebníci a kříž, znak utrpení, šel nám v čele.

Král Alarich nám uctivě vstříc vyšel, kříž pozdravil a podmínky své zmírnil. Řím vykoupil se. Otevřeny chrámy a model poklady se vyhrnuly,

by nastoupily cestu do tábora. A modly samy – výjev velkolepý – do kotlů vházeny, by roztály se v netvárnou hmotu zlaté tekutiny.

Já plameny zřel, jak se veselily při této práci, já je slyšel výskat a viděl poskakovat v bujném tanci. A v posled Virtus, ona zlatá Virtus,

již pohani kdys takou úctou ctili, jakby to strážný anděl města býval, vmetena po hlavě jsouc ve var žlutý se rozplývala – modláři si při tom

zastřeli tváře, aby skryli slzy, však z pod tog bylo slyšet nářek jejich... Výkupné sebral Alarich a odtáh a klid a zdraví vrátily se v město.

Co vypsal jsem zde, mocně působilo na mysle lidí. Zatvrzelá srdce se obrátila k jedinému bohu klnouce malomoci model svojich

a hořce plačíce nad hříchy svými. Již není pohanů a není model! Řím očištěn je, dílo dokonáno. Hospodin kázal andělům svým stavit

a v pochvu uschovati meče pomsty. Řím Kristův vstává na ssutinách starých a vládnout bude okrsku vší země. Na bratrech dvou, tož Romulu a Remu,

stál pohanský Řím; na knížatech světcích, tož Petrovi a Pavlu, jejichž těla jak nejsvětější poklad v sobě chová, Řím Kristův zbudoval se. V světle kříže

nad šírým světem rozpne ruce svoje a přivine jej v znamení tom k sobě. Již meče pomsty rezavěti mohou, neb Kristus jasným císařem je nyní

a bude jím až do skonání světa!