Až pod baldachyn nebes modrý, jen trochu hlavu shýbaje, Ai Petri used, stařík bodrý, a vesele zří do kraje.
A lidské oči neviděly, co od rána až k pozdním tmám děd pošetilý, zdětinštělý jen z dlouhé chvíle tropí tam!
Když slunce stoupá v rudé páře naproti němu z dálných vod, on – v lících pivoňkami záře – je pozdravuje o překot
a stojí – bůh sám ví, jak zvyk tu si volným mravům! – ve chvíli té stojí – horribile dictu! – v růžové tenké košili!
Než, hned se strojí; jeho hlava se svraští v zádumčivý stín, po těle háv jak hnědá káva, a stojí tu jak kapucín.
Jak zbožného však mnicha dělat, když ďas jím šije? – v jeden ráz tu stojí fialový prelát a směje se jak dříve zas.
Na lících květy zamodralé – buď zdráva, vláho ohnivá, jíž amplissimus vytrvale ty kvítky asi zalívá!
Když pak se kolmo v země půdu zář chvějná, zlatá vyleje, on vysvlekne se beze studu a staré kosti vyhřeje.
Pak ovine se modrým gázem, by moskytů, much zahnal vztek, a zadívá se tiše na zem a podřímne si staroušek.
A vzbuzen sní as starý děda o žití bujném junáckém: huňatou šedou burku zvedá a po způsobu kozáckém
jak moloděc si plece halí, jak moloděc se zamračí – však prvý větřík neurvalý mu burku v moře odvláčí.
I stiší se... A zatím nese se slunce níž, i roste stín – tu stařík rázem vytáhne se a vstaví si je do šedin
a napne síly svalů k pose a hrdě zírá v šíř i dál, kol něho šarlat po obloze, a on v něm stojí jako král...
Leč padá koruna se skvící, on scvrká se a nemá sil, by diadem ten klesající, by červený plášť zachytil –
i usmívá se jaksi zticha jsa celkem spokojen tím dnem, houň černou vezme, klidně dýchá, a už spí spokojeným snem...
Cookies on Poetry Cove